0

Kapitola 0 - Kámen a stín

Palác stínů byl honosný a plný přepychu a zlata, ale jemu se hnusil, připadal si zde totiž jako vězeň.
Žiji ve zlaté kleci. Pomyslel si trpce král stínů.
Seděl za starým stolem z tmavého dřeva, na židli s vyřezávaným opěradlem, ve své tmavé pracovně a díval se do prázdna. Přemýšlel.
Až doposud jeho tvář halil zamračený výraz, nyní mu však po ní přeběhl letmý, zvláštní a děsivý úsměv. Byl to úsměv člověka, který prahl po pomstě. A nevěstil nic dobrého.
Jestli půjde všechno tak jak má, tak se brzy dostanu z téhle díry. Pomyslel si král. A konečně se pomstím těm nahoře za to, že mne tu uvěznili.
Z přemýšlení ho vytrhly tiché a zdráhavé kroky, ozývající se z chodby. Do místnosti vešla bledá dívka ve fialovo černých šatech. V jejích dlouhých, černých vlasech byla pečlivě zapletena fialová růže. Na krku se jí zaleskla stříbrná obruč. Mohl by to snad být náhrdelník, kdyby tak těsně neobepínal její bledé hrdlo.
''Přejete si něco, můj pane?'' Promluvila třesoucím se hlasem.
''Prozatím ne… Tvé služby budou zapotřebí, až přijde čas, má malá Večernice.''
V jeho hlase znělo něco vzácného u člověka jeho typu. Něha.
''Můžeš jít.'' Usmál se ledově a opět se vrátil do složitého světa svých myšlenek.
Dívce přeběhl mráz po zádech. ''Děkuji, pane.'' Uklonila se a svižně odcupitala z místnosti. Mezitím se muž přesunul k zrcadlu, vyleštěnému a čistému jak ranní nebe.
O, jak dlouho nespatřil nebe. A slunce, ptáky a zeleň. Jak moc miloval svou kdysi krásnou zem. Nyní na jejím místě leží silná vrstva popela a kosti jeho přátel. A on? Jeho osud je mnohem horší než jaký by si dokázali ti nešťastníci kdy představit. Celou věčnost strávit pod zemí, bez přátel, bez svobody, bez smyslu života. Svržený, poražený a všemi opuštěný král země, jejíž obyvatelé jsou dávno po smrti a jejíž pole rodí jen krev.
Zrcadlo bylo vsazeno do pozlaceného rámu. Vypadalo, jako by svém nitru ukrývalo mlhy celé Phyebwy. Král cosi zamumlal a mávl před sklem rukou. Mlha se postupně ztrácela a obraz se vyjasňoval. Pozorně sledoval výjevy, které byly určeny pouze jeho očím. Nebo si to alespoň‘ myslel. V ten den totiž do zrcadla nahlédl víc než jeden pár očí.
Král očima zkoumal vznešeně vyhlížející dryádu která se proplétala mezi stromy. Kolem její hlavy neposedně poletovali slavíci a vrabci. Obraz se zavlnil a změnil. Tentokrát se objevil zavalitý trpaslík, jehož vrásčitou tvář ozařovala výheň na tavení ušlechtilých kovů.
Král pokýval hlavou. Tohle všechno čekal. Když se však v zrcadle shlížela kamenná socha u řeky, povytáhl obočí. A další překvapení přišlo zanedlouho, kdy spatřil dvě dívky a jednoho chlapce putující po prašné cestě. starý muž šedých vlasů a vousů, obrovský strom, mladá hnědovlasá dívka se zlatou čelenkou. Poté začaly obrazy splývat a mlha opět zesílila své sevření.

A král stínů se opět usmíval. Protože měl plán, který nemohl selhat.