8

Kapitola 8 - Třešňové květy

Královna Elisa běžela chodbami zámku a snažila se ve spleti pokojů, sálů a síní, které ji i za dlouhé cykly kdy tu žila, nepřestávaly připomínat labyrint. Kousek za ní cvakala kopyta věrné Midiatir.

Elisa si to v hlavě mnohokrát přebírala, jednou z té a pak z oné strany, ale nenapadalo ji nic co by vysvětlovalo rozrušení lvů. Oba byli obyčejně velmi klidní a jen tak něco je nevyvedlo z míry. Vlastně je často přirovnávala k vodě a skále.

Doufala, že se nestalo nic vážného. Například vražda. Na druhou stranu, v zámku se nikdy nic nedělo. Takže pokud by se jednalo například o vraždu... Masového vraha...

Nijak by jí to nevadilo.

Konečně našly dveře, vyřezávané a s vitráží ze zeleného skla, vedoucí do trůnního sálu. Zatáhla za kliku a vklouzla dovnitř, nechala vejít Midiatir a poté dveře opět zavřela. Vkročila do podlouhlé obdélníkové místnosti, jedné z nejhonosnějších a nejkrásnějších tady. Na konci tohoto prostoru rostla nádherná stará třešeň'. Vyrůstala přímo z podlahy, tvořené mozaikou skládající se ve zvláštní vzor. Před stromem se podlaha terasovitě, o jeden schůdek zvedala a zde stál půlkruh mahagonových židlí. I něco tak obyčejného bylo uzpůsobeno povaze zámku, proto opěradlo tvořily složité spirály a růže, a proto bylo i polstrování ušito z nejdražšího modrého saténu půlnoční barvy.

Podlaha se zvedala podruhé. Díky tomu vznikly dva mramorové stupínky stupínky, na kterých obyčejně stáli lví rádci. Pohodlí je nejspíš příliš nezajímalo. Pomyslela si královna.

Ostatně své místo obsazovali i teď'. Byli tak majestátní. Ochranitelští a v určitém ohledu i děsiví. Elisa by je nechtěla mít za nepřátele.

Rádci si byli podobní jako vejce vejci. Stejná velikost, postava a v obličeji se dal rozeznat sourozenecký vztah. Jen jedna věc je odlišovala: Barva. Alkes, o tři minuty starší než jeho dvojče, byl čistě bílý. Jako sníh. Jako oblaka. Jako mlha. Přímo vprostřed čela se rozpíjela černá skvrna.

Zeno byl jeho pravým opakem. Černý jako uhel, jako havraní peří, jako noc. A na čele skvrna bílá.

V prostoru mezi dvěma strážci a rádci se tyčil mohutný trůn. Elegantní a jistě velmi hodnotný po umělecké stránce, ale nepříliš praktický po stránce užitkové. Pro malou královnu byl příliš veliký, nohy příliš vysoké a polstrování příliš měkké. Pokaždé když byla při slavnostních příležitostech nucena se na něj posadit, zabořila se hluboko do sedátka a připadala si ještě menší a ztracenější.

''Už vás očekáváme královno Eliso.'' Lvi ladně seskočili ze stupínků a vydali se k ní a Midiatir. Uklonili se a Alkes promluvil zvučným hlasem. ''Pojd'me pod třešeň.''

Proč? Zeptala se Elisa nechápavě.

''Je tam příjemněji.'' Zapředl lev.

Elisa mu musela dát za pravdu. Nenapadal ji totiž žádný rozumný protiargument.

''Vadí vám to, vaše veličenstvo?'' Zeptal se nějak posmutněle Zeno.

''Ne...'' Zamračila se Elisa. Proč by mělo? Zeptala se nechápavě. ''Jen jsem myslela že jde o něco vážného.''

''Tak pojd'te!'' Volal na ně bílý lev z konce místnosti.

''Takže...'' Začal vysvětlovat situaci. ''Z různých míst Phyebwy jsou nám hlášeny zprávy o podivných událostech. Nejdřív to byly drobné krádeže, maličkosti, jako například odcizené kamínky z klenotnictví. Začaly se ztrácet i přímo z dolů, surové drahokamy všech druhů. Safíry z planin Nit'grawy, křišťály z jeskyň' pod Silcarou. V kraji lidí byl vykraden obchod s festivalovými maskami. Postupně to přešlo v mnohem horší zločiny. Útoky na občany. Oběti mezi s sebou nemají žádné spojení. Bohatí, chudí... žebráci i knížata.''

''Kolik je obětí?'' Zeptala se. ''Zatím jednadvacet. Z toho deset lidí, šest víl, čtyři skřítci a jeden elf. ''

''Kdo to udělal a za jakým účelem?'' Skočila mu do řeči.

''Nemáme tušení. Ale co je velmi zajímavé... Oběti byly proměněny v kámen.'' Poznamenal fascinovaně.

''Takže nemáme ani nápad kdo by to mohl udělat.'' Konstatovala smutně královna.

''No...'' Začal Zeno. ''S největší pravděpodobností to byla tlupa bazilišků. Normálně jsou neškodní, ale povídá se že v určitou dobu propadají záchvatům agresivity.''

''Neškodní?'' Povytáhla obočí. ''Vždyť jeho pohled mění na kámen vše živé! To mi přijde docela nebezpečné.'' Zatřásla nesouhlasně hlavou.

No, domnívali jsme že jde o bazilišky, dokud nám dnes ráno nebylo zasláno toto. Pronesl Alkes tajemně. Pohlédl na třešeň jako by někoho hledal. ''Knihovníku!'' Zakřičel netrpělivě.

Ozvalo se zuřivé zatřepetání křídel a z vrchních větví stromu sletěl starý černý havran. Působil zmateně, když se jen tak tak zachytil větvě a přetočil se vzhůru nohama. V mohutném zobanu svíral kartu. Byla jiná než ty, které Elisa vídala u vojáků, když si krátili dlouhou službu. Tahle byla mnohem propracovanější. Královnu uchvátily detaily, které umělec s pečlivostí zachytil. Jednalo se o zámek nebo hrad. Byl modrý, a měl spoustu věží s barevnými vlajkami. Docela se podobal Lůmenn-celesti. Pak si ale všimla něčeho velmi znepokojujícího. Půda pod zámkem byla popraskaná. Zámek se propadal do země. Napadlo ji že se možná jedná jen o poškození barvy stářím. Chtěla se karty dotknout a ověřit si to, Midiatir ji však zastavila.

''Zatím se jí nedotýkej Ellie. Necítíš z ní tu černou magii?''

Cítila ji. Ale karta byla tak fascinující... Lákala ji. Prosila a škemrala.

Havran znovu zamával křídly a vylétl o jednu větev výš.

Královna se zastavila.

Na zem se sneslo několik třešňových květů.

''Vypadá to, že u každé oběti byla zanechána podobná karta. Jde nejspíš o formu podpisu.''

''To by nás ale mohlo zavést k pachateli!'' Pronesla Elisa.

''To je možné.'' Přikývl Zeno.

''Půjčíte mi ji? Chtěla bych si ji pořádně proh- ''

''Ne.'' Přerušil ji hrubě Alkes.

''Ne?'' Zeptala se nevěřícně.

''Ne.''

''Ne...'' Opakovala Elisa zaraženě. Lev by jí měl radit. Ne rozkazovat.

''Omlouvám se královno, ale je to nutné. I když se celá situace může zdát závažná, věřte že vše máme plně pod kontrolou.''

Zeno s ním samozřejmě souhlasil. Vlastně jí přišlo že souhlasil naprosto se vším. Byla na něj naštvaná. A na Alkese ještě víc. Byla naštvaná i na Midiatir, protože tu jen tak stála.

Beze slova odkráčela. Při odchodu nezapomněla pořádně prásknout dveřmi. Měla ráda velkolepá vystoupení.

Na mozaikovou podlahu se snášely růžové třešňové květy, jako se v kraji ledových střepů snášejí k zemi sněhové vločky. Ale zatímco sníh věštil zimu, padající květy předpovídaly potíže.