10

Kapitola 10 - Socha, střepy a narcisy

Kouzelná královna víl, Liliana, ochranitelsky držela v náručí kytici narcisů.

''Ach, jak krásně voní.'' Vzdychla a zhluboka nasála jakoby vanilkovou vůni.

Přešla k elegantnímu stolku z bílého dřeva. Kolem tenkých nohou se ovíjely ozdobné úponky.

Stála tam Křišťálová váza, na jejíchž stěnách se třpytily rostlinné ornamenty. Slunce se odráželo od hladkých plošek a vrhalo kolem sebe malé duhové skvrnky.

''Ano, toto je to pravé místo. Je tu dostatek světla... A dostatek mojí lásky.'' Usmála se. ''Čistá voda, jistě...'' Luskla a džbán se naplnil průzračnou tekutinou.

S obrovskou něhou vložila květiny do vázy. Žádný list se nesměl zlomit, žádný stonek odřít a žádný květ pomačkat.

Jako každá víla i ona milovala všechny květiny, ale pro tyto křehké žluté cibuloviny měla zvláštní slabost. Narcisy byly oblíbené květiny její matky.

Spokojeně si prohlédla své dílo. ''Krása.'' Konstatovala. Zastrčila si vlnitý pramen tmavých vlasů za ucho. Velká náušnice se duhově zatřpytila. Byl to oválný drahý kámen, nejspíš opál. Protože právě ty jsou význačné svou pestrostí a množstvím barev.

Říká se, že Liliana je nejnadanější žijící zahradnicí. Stačilo jediné vlídné slůvko a rostliny vykvetly. Když zazpívala, stromy tančily a jejich větve se vlnily do rytmu.

Dříve žila jen jediná která ji mohla předčit, víla Euklio. Vzpomínky na ni ale už dávno zakryl prach.

Dokonce ani dryády se jí nemohly rovnat, a elfové jí nesahali ani po kolena.

Ještě jednou si prohlédla květiny. Byla se svým výkonem naprosto spokojená. Vypěstovat narcisy mimo jejich sezonu nebylo nic jednoduchého. Spousta práce, energie a magie.

Byla unavená.

Pohlédla na dva drobné strážce stojící u dveří. Ona byla mnohem vyšší, dosahovala téměř velikosti člověka. Zapříčinil to kámen moci. Kdo ví, jestli neměl na svědomí i nepřirozenou délku jejích tmavě hnědých vlasů, které za sebou vláčela po podlaze.

Klekla si, aby svým ochráncům viděla do očí. Mile se usmála.

''Do západu slunce vám dávám volno.'' Zašeptala a přiložila si ukazováček ke rtům. ''Ale nikomu ani muk.''

Zavřela dveře. Popošla k velkému křeslu vypolstrovaném chomáčky bavlníku. Elegantně složila motýlí křídla a pohodlně se usadila.

''Konečně sama.'' Povzdechla si a zanořila se hlouběji do bavlny.

Zvenčí této krásné místnosti sem pronikaly měkké a příjemně teplé sluneční paprsky. Díky mohutným korunám stoletých stromů dostávalo světlo zelený nádech.

Kdesi hrála hudba. Harfa.

Všechno to bylo tak uspávající. Zavřela oči. Nebude spát dlouho, pokud vůbec. Jen na chvíli zamhouří oči, bude jen tak ležet a odpočívat.

Zčistajasna se ochladilo. Místnost potemněla. Liliana si rozespale pomyslela, že přes slunce nejspíš přeběhl mrak. Nedávala tomu velkou důležitost.

''Liliano...'' Ozvalo se její jméno pronesené hlubokým hlasem. Znělo ostře, nepřátelsky a zle.

Prudce otevřela oči. Rozhlédla se kolem sebe a hledala tu drzou osobu. Zběsile jí bušilo srdce.

''Kdo je to!?'' Vykřikla zmateně.

''To jsem přece já...'' Přímo před ní se objevil vysoký muž v černém plášti a bílém brnění. Liliana se zděsila když si uvědomila, že brnění je vytvořené z vybělených kostí. Rychle se zvedla z křesla.

''Co tady děláš?'' Snažila se ovládnout svůj třesoucí se hlas.

''Ale copak, Lily? Nejsi ráda že vidíš starého přítele?'' Usmál se. ''Kterého jsi zradila a zničila?'' Jeho hlas ztvrdl.

''Já... Já...'' Zakoktala. ''To ty jsi zradil nás. Mohl sis za to sám.'' Pípla.

''Chmm... Nečekal jsem že bys to mohla pochopit.''

''Pokud hned teď odejdeš, ušetřím tvůj život.'' Snažila se aby to znělo neohroženě, příliš se jí to však nepovedlo.

''To je sice velkorysá nabídka, ale bohužel ji nemohu přijmout.'' Usmál se jízlivě. Popošel k jedné z lakovaných polic a sebral z ní velký krystal křišťálu. Z pravé ruky si stáhl koženou rukavici a přejížděl nehtem po hladkém povrchu.

''Máš něco co chci.''

Bez zájmu kámen odhodil. Spadl na podlahu a roztříštil se.

V Lilianiných vlasech se zaleskla opálová náušnice.

''Neslušela by ti.'' Odsekla.

Muž se pobaveně uchechtl.

''A teď', mě prosím omluv. Stráže!'' Zakřičela.

''Tohle mi nedělej. Zamračil se.'' Kolem jeho těla se utvořila rudá aura.

Liliana prudce zvedla ruce nad hlavu. Z podlahy vyrazily ostnaté úponky růží, obtočily se kolem jeho kotníků a vyryly rýhy do luxusních kožených bot. Šlahouny se dychtivě natahovaly po jeho krku.

Tleskl a v jeho ruce se zhmotnila dlouhá ebenová hůl. Na její špičce svítil velký diamant. Bouchl s ní o podlahu. Ozval se zvláštní zvonivý zvuk. Na okamžik se vzduch přestal hýbat a zastavil se čas.

Když Liliana opět začala dýchat, viděla už jen zkamenělé zbytky její rostlinné magie, rozpadající se v prach.

Muž pomalu otočil dlaní. Kamenné úlomky se vznesly do vzduchu. Chvíli jen neškodně vířily kolem něj, poté se však bleskurychle rozletěly proti vílí královně.

Vyděšeně vykřikla a na poslední chvíli před sebe na ochranu napřáhla ruce. Nějakým zázrakem se jí podařilo proměnit úlomky v drobné žluté motýly, jejichž hejnem se snadno prodrala. Pokusila se o útok a z dlaně jí vyšlehl bílý paprsek světla.

Útočník se usmál. Bílá magie na něj nejspíš nepůsobila.

''Jak...? Nechápu to!'' Liliana se zatvářila zmateně.

''Tvá magie je slabá. Navíc nejspíš nejsem absolutní ztělesnění zla, ani démen, jak jsi pravděpodobně očekávala. Jinak by mě to spálilo.''

Mocně se rozmáchl dřevěnou holí. Královna byla popadena jeho mocí a ohromnou silou mrštěna na opačnou stranu místnosti. Po cestě se připletla do cesty křeslu a zabořila se hluboko do jeho čalounění. Tak hluboko, že nemohla dýchat. Že jí tlak lámal žebra.

Křeslo se zastavilo až o zadní stěnu. V místě nárazu se objevilo značné množství prasklin.

Lesní sídlo se otřáslo. Někdo se nejspíš snažil vyrazit dveře, podle dunivých zvuků.

Elegantní stolek z bílého dřeva se zatřásl a džbán s narcisy se zřítil k zemi. Křišťálové střepy se smutně rozutekly po podlaze.

Královna se marně snažila vymanit ze sevření měkké bílé hmoty. Ozvalo se děsivě ostré ''křup'' když se jedno z Lilianiných křídel zlomilo. Necítila bolest. Jen tu děsivou zimu a chlad, které ji naprosto ovládaly. Ale nevzdá se. Kdepak.

Švihla pažemi a proměnila křeslo v hromadu uschlých listů. Vmetla je svému protivníkovi do obličeje. Magií rozbila Jedno z četných oken a proskočila ním.

Bohužel jí to nebylo nic platné. Muž se vzpamatoval, jeho moc ji uchopila za dlouhé vlasy a strhla zpět dovnitř. Střepy zanechaly její kůži rozdrásanou. Znehybnil ji. Naklonil se k jejímu obličeji. Mohla cítit jeho dech. Voněl po nějakém ovoci... Granátové jablko. No jistě.

Zachvěla se.

''Lily. Zašeptal. ''Naše slabá a nevinná kráska. Víš, z celé té vaší bandy jsem tě měl nejraději. ''Ale to už je pryč. Nechápu proč jsi mi to udělala.''

''Protože... to bylo... nutné.'' Po královnině nádherné  tváři stekla slza.

Muž byl její odpovědí očividně zklamaný. Povzdechl si. ''Smůla.''

Surově jí z ucha strhl duhovou náušnici. Vykřikla a vytřeštila oči. Její pokožka nabyla mrtvolně šedého vzhledu a převzala hrubou strukturu kamene. Živé a veselé jantarové oči ztratily lesk.

S opovržením do ní lehce kopl. Přepadla, celá kamenná a ztuhlá. Dlouhý závoj vlasů se v polovině roztříštil jako křehké sklo.

Když se vílím strážcům konečně podařilo otevřít zapečetěné dveře, místnost už byla prázdná. Až na pochmurnou sochu víly, křišťálové střepy a podupané narcisy.