7

Kapitola 7 - Orix

Orix již nakoupil miniaturní mosazný kotlík, perfektní na přípravu polévek, pánvičku a několik naběraček a dřevěných lžící.

Věděl že nejlepší bylinky nesežene na trhu, ale o kus dál, v obchodě jménem Anýzový drak.

Ještě než opustil bludiště stánků, narazil na něco velmi užitečného. Mlžný prach. Prodával se ve velkých džberech, v hrníčcích i kapesním vydání. Orix zpod vesty vytáhl zašlý měšec. ''Prosím tak tři odměrky. Potřebuji aby to vystačilo na tři koně.''

Starý prodavač vzal do kostnatých prstů dřevěnou lopatku a začal bílým prachem plnit kožený sáček.

Z mlžného prachu bylo možné vytvořit jakékoli zvíře. Nejčastější byli koně, někdo však se však pokoušel o vyvolání draků či gryfů. Doprava na nich sice byla rychlejší, ale také o dost nebezpečnější. Jelikož pokud prach přijde do styku s vodou, rozpouští se.

Nejlepší by bylo koupit ještě tři záložní dávky, ale prach byl velmi drahý.

Orix měšec pečlivě ovázal rudou nití. Nikdo samozřejmě nechtěl, aby se drahý materiál vysypal do dna tašky.

Podivný pohled starce ho znervózňoval, proto urychleně opustil náměstí.

Doufal že u Anýzového draka bude otevřeno. Majitelka Jin-trill se ráda chlubila tím, že dveře zákazníkům jsou vždy otevřené, ale kdo ví? Poslední dobou se i ti nejodvážnější schovávají.

Dobře si pamatoval cestu. Projít čtvrtou ulicí od radnice, poté přes vždy zamčenou zrezivělou branku a úzkou šeříkovou uličkou. Nikdy nepochopil, kde přišla ke svému jménu. Tento úzký a stísněný prostor mezi dvěma vysokými domy byl tmavý a pochmurný. Nedokázal si představit že by se tady někdy mohl objevit jakýkoli šeřík. Široko daleko nebyla žádná zahrada kde by mohl kvést.

Zaslechl jakýsi šustivý zvuk. Znepokojeně zvedl hlavu. Jen úzký pruh modrého nebe, občas proťatý prádelními šn'ůrami se sušícím se oblečením. To byla pravděpodobně příčina zvuku.

Otevřel se před ním světlý prostor. Dominoval mu velký a vysoký rohový dům, se střešními taškami barvy tyrkysu. Po střeše se vinul zkroucený kovový drak pokrytý plechovými šupinami. Vypadal téměř jako živý, až na namalované oči ze kterých se již pomalu odlupovala barva.

Stěny a okna byly celé zakryty nepředstavitelným množstvím barevných papírků.

Orix nakrčil čelo. ''Tohle tady dřív nebylo. Co to je?'' Zamumlal si pro sebe.

Zavál mocný proud větru. Papírky se roztřepetaly jako motýlí křídla, některé se odlepily a zuřivě kroužily kolem Orixe. Luskl prstem a jedem mu vplul do nastavené dlaně.

Byl popsaný ochrannými symboly. ''Tak přece. Když už se i Jin-trill bojí, je to vážné.''

Postoupil blíž k domu. Dveře byly také ukryté pod vrstvou papíru. Prozrazovaly je pouze dva jasně rudé lampiony visící nad nimi. Nahmatal měděnou kliku a nechtěně sloupl několik ochranných talismanů. Opatrně otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Rozezněla se zvonkohra.

Anýzový drak je úplně jiný svět. Už jen kvůli záhadné vůni, která to tu prostupovala. 

Hned první místnost byla překvapivě velká. Po celém jejím obvodu stály rozestavěny skřínky, poličky a šuplíky. Všechny naplněny krabičkami s bylinnými směsmi a čaji. A všechny také pečlivě označeny štítkem s popiskem.

Po stropě se plazily napnuté šn'ůry ověnčené svazky sušících se rostlin. Pelyněk, rozrazil, světlík, netýkavky, ale i růže a pomněnky. Tyto byliny zcela zakrývaly strop.

Okna polepená talismany byla až na několik otvorů zcela celistvá, proto se jediným zdrojem světla staly  temně fialové lampiony visící shora.

Uprostřed místnosti stál obrovský stůl z ebenového dřeva. Měl tvar písmene U a sloužil zároveň jako obchodní pult. Ve velkých modrých ornamentálních vázách byly umně naaranžovány pivon'ky a v malých miskách doutnaly snítky rozmarýnu. Byla to omamná a velice podmanivá vůně. Orix zakašlal.

Kdesi v zadní části místnosti zašustil korálkový závěs. Dovnitř poněkud váhavě vkročila mladá žena. Jak jen se jmenovala... Un-la? Byla to Jin-trillina dcera, která jí často vypomáhala v obchodě. Stejně jako její matka měla plet' barvy pergamenu, dlouhé tmavé vlasy upravené do elegantního drdolu a úplně černé oči. Její dnešní oděv byly volné šaty barvou ladící s pivon'kami ve vázách.

''Lanía.''Zamumlala pozdrav řeči její domoviny. Pocházela z ostrovních oblastí tyrkysového moře, kde se vyvinul samostatný jazyk.

Orix za ty roky co tu žil také několik slov pochytil, proto jí dokázal požádat o příslušné byliny, léčivé masti, tinktury a obvaz.

Žena pootevírala asi deset šuplíčků a krabiček a poté všechno zboží naskládala do papírového sáčku.

Orix se zeptal, proč tu není Jin-Trill.

Žena vypadala posmutněle. Ikaree na ukladi Jin-Trill...

Tvrdila, že majitelce obchodu dnes není dobře. Doufal že to nebude nic vážného.

Zaplatil velkou hrstí duhových mincí. Na zadní straně byl vyrytý strom a na přední podobizna princezny.

Opět se rozhrnul závěs který odděloval obchod od obývacích prostor.

''Un-lo? Neměla bys pro mě ještě šálek jadešníkového čaje?'' 

Jin- Trill opravdu vypadala nemocně. Byla zabalená do vzorované deky a přesto se třásla. Na nohou měla bílé hun'até bačkorky z králičí kožešiny.

Un-la se zatvářila zděšeně když ji spatřila. Přiskočila k ní a nabídla jí svou paži aby se měla o co opřít. Něco jí zašeptala do ucha a kývla na Orixe.

''Náš stálý zákazník.'' Stará žena se mile usmála. ''Mám pro něj věštbu '' Pohlédla naléhavě na svou dceru. ''Zaveď mě k němu, prosím.''

Un-la zašeptala něco ve smyslu: '''Mami, jsi nemocná. Pojd' si vzít lék.'' A začala ji táhnout zpět do pokoje.

Orix se zamračil. ''Věštba?''

''Nechej mě být, jsem v pořádku.'' Zakašlala ublíženě Jin.Tril. ''V noci mě navštívili andělé. Létali jsme spolu mezi hvězdami. Prozradili mi- ''

Un-la vytáhla z kapsičky na boku zelenou bylinnou hrudku. ''Atrísl!'' Naznačila jí, aby ji spolkla.

Starší žena ji nevnímala. ''Prozradili mi, že se schovává ve stínech.''

Dcera už s ní nejspíš ztratila trpělivost, jelikož jí pootevřela ústa a vložila dovnitř pilulku.

Un-la sebrala z okrouhlé stoličky černou konvici a jelikož nemohla najít odpovídající šálek, tmavě zelený obsah nalila do křišt'álové číše. Vtiskla ji matce do roztřesené dlaně.

''Schovává se a nikdo ho nevidí. A on vidí všechno.... Protože všichni jsou jedním.

Ach... Jsem unavená.'' Zívla.

Un-La ji objala kolem ramen a rozhrnula korálkový závěs. Než obě zmizely, Jin-Trill se ještě otočila. V očích měla strach jako vyděšená myš chvíli před tím, než se po ní vrhne kočka.

''Nezapomen'! Zdrž se stínů!''

Mladá žena zamumlala omluvu.

Orix dál stál jako omámený. Uvědomil si, že nedostal příležitost necht si vysvětlit, co tím Jin-trill myslela. Obě už totiž zmizeli do horních poschodí domu. 

Kdyby na jeho místě stál kdokoli jiný, nejspíš by nad tím ani nepřemýšlel. Ale... Jedna jeho část si přála této staré dámě věřit. Tedy, ne tu část o létání s anděly, ale tu věštbu. Prodavačka měla vždy blízko k okultním vědám, za drobný příplatek byla ochotná věštit z dlaně.

''Ukrývají se ve stínech...'' Mohla mluvit o těch, co napadli starostu. Je totiž klidně možné že jich bylo víc.

Další věta: ''Protože všichni jsou jedním.'' Už takový smysl nedávala.

Zamračil se a vyšel z obchodu.

Na druhou stranu... Jin-Trill dnes rozhodně nevypadala v pořádku. Její špatný zdravotní stav mohl proroctví klidně ovlivnit.

Otřásl se pod náporem ledového vzduchu. U Anýzového draka bylo příjemně teplo. Zvedl hlavu. Na obloze se kupily tmavé mraky. Dnes nebude hezký den na cestu.

Povzdechl si smutně.

Když dorazil na místo setkání, Aja i Karin tam již čekaly.

''Kde jsi byl tak dlouho?'' Nakrčila Aja čelo.

''No, stalo se něco poněkud... divného.''

Orix jim vyprávěl o věštbě. Prozíravě vynechal část o andělech.

''Myslíš že bychom to měli brát vážně?'' Zeptala se Karin.

''Tím přece nic nezkazíme, ne? Ono se časem ukáže... Jesli to k něčemu bylo. ''Orix si prohrábl vlasy. ''Jen se snažím říct, že podle věštby si máme dávat pozor na stíny. Takže třeba když pokaždé v našem táboře rozděláme ohen'...''

''...Budeme v bezpečí?'' Dokončila váhavě Aja. ''Ale taky nás každý uvidí.''

''Při nejhorším znám několik matoucích kouzel. Ochráním nás.'' Usmála se lehce Karin.

6

Kapitola 6 - Aja

Aja již prošla snad celé tržiště, a stále nemohla najít stánek který potřebovala. Bylo tu všechno: miniaturní sloni velikosti myši, dvojhlaví papoušci, kouzelné lyry, které hrály samy, nápoje z netopýří krve a zázvoru,... Ale něco tak obyčejného jako lano tu prostě nebylo k sehnání.

Odněkud za jejími zády zaslechla mužský hlas volající její jméno. Zmateně se rozhlédla a hledala zdroj hluku. Zpovzdálí stánku se zbraněmi na ni mával Kulhavý Jack.

Tento postarší muž s řídnoucími šedými vlasy a krátkým plnovousem byl přívětivý výrobce zbroje a zbraní. Kdysi dávno si při pádu z koně poranil nohu a od té doby kulhá. On sám však tvrdí, že v mládí byl neuvěřitelně spanilý, odvážný a silný a účastnil se všemožných i nemožných výprav. Podle jeho verze si nohu zranil při souboji s temným drakem.

Tahle část se samozřejmě velmi nelíbila místnímu kultu kněží dračí matky, kteří Jacka ke smrti nenáviděli. Věřili, že draci jsou potomci bohů.

Mezi obyčejnými lidmi byl považován za bláznivého snílka, kterého ale měli všichni rádi.

Aja k němu popošla. ''Ahoj Jacku!''

''Ajo, pojd' se podívat! Mám tady novou várku. Perfektní vyvážení a ostrost.'' Z dřevěného stolu smetl špínu a strhl zelenou látku. Odhalil deset krásných stříbrných dýk. Na jílcích byl vytepán detailní drak a úponky Břečťanu. Čepele byly klikaté a na ranním slunci se krásně třpytily.

''No teda... Ty jsou nádherné! Jak dlouho jsi je vyráběl?''

''No, zabralo to víc času než jsem doufal.'' Ušklíbl se. ''Asi už stárnu.''

''Ale prosím tě! Ty? Náš věčný mladík?''

Zachechtal se. ''Jednou to přijít muselo.''

''Kolik stojí?'' Zeptala se se zájmem.

''Jedna za sedm duběnek. Pro tebe za pět.'' Usmál se.

''U tebe je radost nakupovat.'' Zasmála se. ''Vezmu si tři. Pro Karin a Orixe.''

Kulhavý Jack vybral tři podle jeho názoru nejkvalitnější kusy a pečlivě je zabalil do čtverce kůže. ''Slyšel jsem, že chceš opustit Deiron.'' Poznamenal posmutněle.

''To je pravda. Chceme dát vědět královně o ztrátě starosty. Možná nám určí nového.''

''Ach... Hned bych jel s vámi. Ale ta moje noha... No, není to dobré.'' Povzdechl si. ''A kdo s tebou pojede?''

''No... Přece Orix... A Karin.'' Pokrčila rameny jakoby se jednalo o samozřejmost.

''Měli byste poprosit některého ze strážných, aby vás doprovázel. Mimo město je poslední dobou nebezpečno.''

''Uvnitř města je přece taky nebezpečno, nemyslíš?'' Měla na mysli starostu. Toho pevné kamenné zdi Deironu neochránily.

''Navíc mám ochránce.'' Poznamenala tajemně a poklepala na koženou tašku. ''Víš jak máme pronajatý dům, že?''

Pokýval hlavou.

''Tak jsem si z něj vypůjčila základní kámen.'' Vytáhla z tašky zašlou cihlu. ''To znamená, že teoreticky s sebou stále nosím náš dům. A to znamená, že je tu i naše Jakku.''

''A to jako funguje?'' Nakrčil obočí.

''Já myslím že ano.''

''Tak kde ji máš, tu svoji lišku?''

''Já... Ona je zatím schovaná v kameni. Myslím.'' Zamračila se. Najednou začala pochybovat o svém rozhodnutí. Co když Lišku krádeží kamene zničila? Před tímto rozhovorem byla přesvědčená že dělá správnou věc.

Ještě jednou si prohlédla cihlu. Na několika místech slabě světélkovala, což ji ujistilo, že domovní duch je naživu. Možná stydlivý a vyděšený, to teď' ale bylo vedlejší.

''Takže tě nepřemluvím abyste si sebou vzali vojáka, že?''

''Ne.'' Usmála se lehce. ''Ale neboj se, já budu opatrná.''

''Tak jo, děvče. Hlavně na sebe dávej pozor. ''

''Budu.'' Slíbila. Něco ji napadlo. ''Nevíš kde bych koupila lano?''

''Hmm, jasně, tamhle úplně vzadu.'' Ukázal rukou směr.

''Děkuju.'' Rozloučila se a pokračovala v chůzi.

Jack jí poradil správně. Na pultu snad úplně posledního stánku zahlédla lano, nůžky, nože a dokonce... Dokonce i svíce! Zavískla v duchu radostí. Ne ty navoněné levandulí, ale ty staré, dobré, bílé svíce.

Jakmile ji prodavač uvítal slovy, ''Jestli nemáš peníze, tak sem ani nechod''', její nadšení opadlo.

''Já mám peníze.'' Zamračila se.

Prodavači se lačně blýsklo v očích.

''A co bys sis chtěla koupit, holčičko?''

Ten člověk s velkým břichem a plešatou hlavou jí byl odporný. Nebylo to kvůli nechutně špinavé košili, prasečím očkám ani žlutým zubům. Bylo to kvůli falši v jeho hlase.

''Potřebuji čtyři svíce, delší lano... A tam ten kus drátu. A neříkejte mi holčičko.''

Nakrčil nos. ''Dobře.'' Začal věci skládat na stolek.

Zkoumavě si ji prohlížel. ''Bude to... sedm duběnek.''

''Cože!? Kolik?'' Zeptala se nevěřícně.

''Sedm duběnek. Slečno, měla byste si vyšetřit uši.''

Jeho urážlivou poznámku ignorovala. ''Pane, chci jen lano, několik svící a drát! Jak to může stát sedm duběnek? Zrovna jsem koupila tři prvotřídní dýky a stály mě pouze pět.''

''Já mám velkou rodinu, musím se nějak živit. Navíc mé výrobky jsou ty nejkvalitnější. Tak chcete ty věci, nebo ne? Jestli ne, tak běžte pryč.''

''Oh. No jistě že půjdu pryč, nakoupím někde jinde.''

''Nerad vám to říkám, ale jinde tohle zboží nemají.'' Ušklíbl se.

''Tak dobře. Vyhrál jste.'' Sevřela rty. ''Ty věci potřebuju.'' Neochotně mu podala sedm duhově opalizujících mincí .

Prodavač si je pozorně prohlížel proti světlu, aby prověřil její pravost. Poté se otočil a mince bezpečně uložil do již z poloviny zaplněné truhličky.

Tak on že nemá dost peněz pro rodinu, jo? Pomyslela si Aja. Své věci zamyšleně schovala do tašky. Její pozornost upoutal kolík, která podpíral nejspíš zlomenou nohu stánku. Možná... Ne, to by neměla.

Když však ke stánku přistoupila malá holčička v potrhaných šatech a poprosila ho o několik drobných... A on ji s koštětem v ruce odehnal pryč... Rozhodla se.

Od opasku odepla dýku, sehla se a hbitě s ní vypáčila dřevěný klín, který, jak doufala, držel celý stánek pohromadě.

Rychle odběhla pryč. Ještě se ohlédla a spatřila, jak se obtloustlý muž opřel o stůl. 

V příštím okamžiku již ležel na zemi stejně jako jeho zboží a marně se snažil postavit na nohy. Zlatá truhlička očividně spadla taky a její vzácný obsah se nyní sypal na dlažbu. Lidé se smáli a snažili se ukořistit kousek pokladu i pro sebe. Aja byla Šťastná když zahlédla tu chudou holčičku, jak si odnáší plnou náruč duhových mincí pryč.

Staré náčrtky a kresby II

Druhá várka starých náčrtků a kreseb :)

1) Ohnivý skřítek chránící jedinou bránu do dračího světa. Nenechte se zmást, je velmi nebezpečný. Určitě se nenechte ukolébat jeho medovým hlasem, nemuseli byste se již probudit. Taky se příliš dlouho nedívejte do jeho prázdných očí. 

 2) Členka osobní stráže královny Elisy, která postupem času zjistí, že je až příliš lidí, kteří si přejí její smrt. Všechny její ochránkyně jsou ženy protože jsou odolnější vůči magii. Součástí jejich oděvu je peří, které symbolizuje jejich rychlost. Nikdo nedostane šanci se k Elise přiblížit. 

3)Tady o téhle bytosti se mi zdál sen. Tam měl pestrobarevné oblečení a zlaté ornamenty na tváři. Skupina těchto kreatur žila ve starém rozbořeném chrámu a zabývala se jasnovidectvím. Stěny chrámu zdobí mozaika, která po doteku září. Říká se, že každé duši která nenašla klidu náleží jedno světélko.

      Tak, to je vše z daleké minulosti, od teď už snad uvidíte jen ty aktuální obrázky, za které se nemusím takhle stydět ^^
                                                                        - Gawarin - 

5

Kapitola 5 - Karin

Karin okamžitě upoutala výrazná vůně rybízové marmelády linoucí se ze stánku se sladkým pečivem.

S obdivem si prohlížela křehké rohlíčky plněné mákem, makronky z medun'kového těsta, Všemožné druhy dortíků pokryté jemným popraškem cukru.

Po chvíli váhání se rozhodla koupit tři drobné koláčky s tvarohovou náplní. Mohou si je dát jako zákusek.

Baculatý prodavač se zatvářil docela ublíženě, se si nekoupila víc z jeho prvotřídního zboží. Přijal stříbrnou minci, zkoumavě si ji prohlížel a poté ji zasunul kamsi do kapsy bílé zástěry.

Drahé kovy ani kameny neměly v Phyebwě žádnou velkou cenu, jelikož je bylo možné najít téměř všude.

Karin zanedlouho objevila další stánek, ale tentokrát se slaným pečivem. Na šn'ůrách zde visely preclíky se sezamovým semínkem či kmínem, v koších ležely obrovské bochníky chleba. Ošatky přetékaly čerstvými rohlíky právě vytaženými z pece.

Prodavačka byla stejně plnoštíhlá jako trhovec se sladkostmi. Žena také měla stejnou zástěru, zaprášenou od mouky, a stejně plavé vlasy stočené do drdolu.

Byla velmi spontánní a prozradila jí, že je manželka onoho prodavače. On je specialistou na sladké a ona na slané.

Karin u této veselé ženy nakoupila několik rohlíků, jeden chléb obřích rozměrů a nakonec i pytlík mouky. Poté, co se jí úspěšně podařilo nacpat bochník do batohu, se rozběhla ke své další zastávce, stánku se zeleninou a ovocem. Zde koupila brambory které se daly snadno upéct v popelu z ohniště, půl tuctu drobných růžových jablíček, několik mrkví a cibuli.

V dálce spatřila stánek s uzeninami. Rázně k němu zamířila.

Nevšimla si však bedýnky, která jí stála v cestě a zakopla o ni. Dopadla tvrdě na kamennou dlažbu.

Kolem ní se kutálely jakési drobné předměty. Po lepším prozkoumání si uvědomila že se jedná o drahé kameny a polodrahokamy, smíchané i s obyčejnými, ale krásnými oblázky z moře. Některé se třpytily, jiné slabě zářily. Další nedělaly nic, jen se bezhlavě řítily pryč.

Karin je začala sbírat a vracet na své místo. Zastínila ji postava statné prodavačky. Žena ve středních letech, oblečená do zářivě žlutých šatů s motivem slunečnic.

''Já... Já se moc omlouvám.'' Vykoktala horečně. ''Já tu bednu neviděla.''

Žena si přiklekla a pomáhala jí sbírat kamínky.

''Ach to byla moje chyba, nic se neděje. Spíš se bojím jestli se ti něco nestalo. Ten zatracený eghtia vůbec nevrací věci na svoje místo.'' Švihla pohledem na zelenou bytost velikosti psa, celou poskládanou z mechu a větviček. Na rohaté hlavě zářily ametystové oči.

Prodavačka zachytila její zvídavý pohled. Eghtia je nižší lesní duch. Minulý cyklus, při úpln'ku tří měsíců se mi podařilo ho vyvolat. Usmála se pyšně. Akorát jsem musela obětovat dva své nejkvalitnější ametysty.

''A on vás poslouchá?'' Žasla Karin.

''Na slovo.'' Prohlásila. ''Ale velký duch země mne varoval, že občas se může osamostatnit. Proto jsem si vybrala lesního, ten je neškodný. Ohnivý by mohl být agresivní.

''A nechceš si koupit kamínek?'' Narovnala se. Zalovila v azurové míse. ''Pro štěstí? Jantar. Pro lásku? Růženín. Pro magii? Například safír.''

''No, neměla bych...''

''Jsou levné a pěkné!''

Karin se zasmála. ''Tak dobře. Ten duhový je krásný.''

''Opál. Pouze za pět měd'áků. Čím déle ho budeš nosit, tím bude jasnější, barevnější a krásnější.''

''Opravdu?'' Zeptala se Karin a vložila jí do dlaně mince.

Žena pokývala hlavou.

''Jodusi! Tady máš práci.'' Zavolala na ducha a hodila po něm opál.

Jodus vydal jakýsi chrčivý zvuk a kámen zachytil do dřevěné dlaně.

''Náhrdelník, náramek, nebo náušnice?'' Zeptala se prodavačka.

Karin byla zaskočená. ''Ehm... Náramek?''

Lesní duch do kamene drápy provrtal dva otvory, těmi protáhl stříbrný řetízek a připevnil několik spirálovitých ornamentů.

Rozhrnul kořeny ve své hrudi a vytáhl zlatou rolničku, kterou náramek přizdobil.

Popošel ke Karin a upřel na ni fialové oči. Do ruky jí vtiskl hotový výrobek.

Jemně s ním otáčela a prohlížela si vkusné detaily. ''Nevím co na to říct, je to nádherné! Nečekala jsem že mi vyrobíte šperk. A za tu cenu...'' Zavrtěla hlavou. ''Je to naprosto úžasné.''

''Ah, peníze nejsou to nejdůležitější. Je pravda, že tyto kamínky příliš nevynášejí, ale doma mám i nádherné a velké, profesionálně vybroušené drahokamy. Jeden takový mi vynese jeden celý cyklus života v blahobytu.'' Usmála se.

''Tak moc děkuju.'' Oplatila úsměv.

Prodavačka jí zamávala na rozloučenou.

Karin si navlékla náramek na ruku. Rytmické zvonění rolničky bylo uklidňující.

Periferně zahlédla na zemi jakýsi záblesk. Zastavila se a ze spáry mezi dlaždicemi vytáhla fialovo bílý kamínek, stejný jako Jodusovy oči.

Zaběhla zpět ke stánku s drahokamy. ''Uh, tenhle ještě ležel na zemi.''

Žena si kámen prohlédla. ''Ametyst. '' Přejela po povrchu nehtem. ''Ale prasklý.''

''Nechej si ho.'' Vrátila jí kámen. ''Ametyst je kámen přátelství. A taky dokáže odhalit přítomnost jedů.''

''Opravdu ho nechcete? Ujistila se. Tak ještě jednou moc děkuji.''

''To nestojí za řeč, kdo by si koupil šperk s prasklým kamenem?'' Ušklíbla se.

Poslední Karininou zastávkou byl obchod s masnými výrobky. Tady koupila kus uzené šunky. Její taška pěkně ztěžkla. Později se jídlo bude muset rozdělit do všech tří zavazadel.

Karin trochu mrzelo že nemohla koupit víc ovoce a zeleniny, ale určitě by ji již neunesli. Navíc cesty občas lemovaly nějaké ty staré jabloně či hrušně a na polích rostly brambory.  

4

Kapitola 4 - tržiště

Bledé slunce se sotva probralo z bezesného spánku a vyhouplo se nízko nad ponuré břidlicové střechy, když Orix čekal na náměstí, jenž bylo pojmenováno podle čarodějky Minneany Moudré, hrdinné zakladatelky Deironu. Ostatně její socha v nadživotní velikosti stále bděla nad městem. Obrovský monument z modrého mramoru stál na vyvýšené plošině, ozdoben kruhem zářivých kamenů a obehnán zrezivělým řetězem. Ten měl nejspíš zamezit řádění vandalů, kteří do sochy vyrývali nelichotivé nápisy.

Krásná a vznešená žena v ruce svírala v levé ruce magickou hůl a v pravé otevřenou knihu.

Orix seděl na studených schůdcích a snažil se najít obrysy Ajy a Karin, které tady měly již dávno být. Nevadí. Možná je tu spíš on zbytečně brzo.

Konečně se z jedné z množství propletených uliček odlouply dva štíhlé stíny.

''Ahoj!'' Pozdravily dívky.

Na tržnici vedla jedna z nejtenčích a nejponuřejších uliček, zvaná půlnoční. Na stěně visela oprýskaná cedulka s názvem. Zašlými barvami zde byl vyobrazen měsíc a hvězdy.

Našlapovali pomalu a obezřetně, snažili se vyhýbat se střepům skla z rozbitých oken. Dveře a okenice tu byly zakryté prkny. Z této části města již mnoho obyvatel odešlo a ti zbylí se nyní báli o své životy. Včerejší útok na starostu zasel do Deironu zmatek. Karin přejela rukou po neomítnuté zdi. Byly do ní pečlivě vyryty ochranné symboly.

Před nimi se otevřelo malebné náměstí. Velmi se lišilo od zbytku město. Toto místo bylo barevné, veselé a plné života. Strach nejspíš nedokázal zastavit chut' nakupovat. Vzduchem zavanula nesmírně příjemná vůně exotického koření, které bylo dováženo z pralesů Zhan-Zhan. Na rožních se otáčely kusy drůbežího masa obalené v zelené krustě, také tu však byla k vidění mnohem neobvyklejší jídla. Stánek se všemožnými druhy sýrů, od kozího, přes zarpalí až po gromití, lákal mnoho labužníků. Jinde se prodávaly cizokrajné druhy ovoce, modré, žluté, zelené... Každá barva i tvar zde měly své zastoupení. Aja se mlsně olízla, když uviděla ktim, malé žluté bobule sladkokyselé chuti.

''Tak, jak si to rozdělíme?'' Zastavila se Karin. ''Potřebujeme samozřejmě nějaké jídlo, možná nádobí...'' Pohlédla tázavě na Orixe.

''Stačí kotlík, zbytek už mám.'' Usmál se. ''Klidně ho zajdu koupit. Ale zapomněla jsi na bylinky. A taky nějaké obvazy.''

''Dobře.''

''Já si zamlouvám takové ty bezvýznamné maličkosti jako je lano nebo svíčky.'' Ušklíbla se Aja.

''Tak na mě asi zbylo jídlo.'' Povzdechla si Karin.

''Sraz si dáme tady, ano?'' Rozdělili se a každý se rozběhl jiným směrem do zvláštního světa tržiště.  

3

Kapitola 3 - Svíce, kamení a stíny

Aja, Orix a Karin seděli v malém kroužku, mezi vysokými klasy divizen a inkoustovými květy omějů. Uprostřed stála jako maják zlatá svíce vyzařující tlumenou záři. Vypadalo to, že hrají nějakou podivnou hru, něco jako zkouška vůle a fantazie. Postupně si představovali různé věci a moc zlaté svíce je na chvíli zhmotňovala a oživovala. Tři kamarádi se střídali a hru vyhrál ten, co si představil tu nejlépe zhmotněnou věc.
Zahrada tvořila zelený obdélník kolem docela obyčejného domku, s břidlicovou střechou a kamennými zdmi. I když byl pěkný, nebylo na něm prakticky nic vyjímečného, čímž by se mohl lišit od ostatních malých domů v Jasmínové ulici. Ale odlišovali jej obyvatelé. Tři děti a samozřejmě jejich Jakku. Jakku je bytost obývající každý dům. Je to jakýsi rodinný duch, o kterém se věří, že obyvatele chrání a přináší štěstí. Nemůže se ani na krok vzdálit od sídla a každý má odlišný vzhled, prý ovlivněný charakterem lidí. Tento určitý Jakku měl podobu obrovské bílé lišky. Obývala dřevěnou půdu a její nejzamilovanější činností bylo pozorování světa skrz mnohobarevné vitrážové okno. Její jméno neznali, protože byla velmi citlivá a mlčenivá. Jednou za čas prohodila několik slov, ale to bylo všechno. Přátelé měli dům pouze pronajatý, ale duch si je oblíbil víc než pravého majitele.
''Teď ty, Orixi!'' Usmála se Aja, se uhlově černými vlasy, nyní spletenými do složitého účesu, který jí držely zlaté jehlice vykládané nefrity. Na tváři jí hrál bezstarostný šibalský úsměv a její smaragdově zelené oči se třpytily stejně jako drahokamy. Oblečená byla v jednoduché, ale na míru padnoucí halence z lehké zelené látky a vyšívané béžové sukni. Neměla boty, proč taky, když bylo venku teplo a měkká tráva příjemně lechtala bosé nohy.
Chlapec, kterého oslovila jako Orix, seděl naproti ní v turecké sedu a příjemně se usmíval. Měl slámově plavé vlasy, hluboké modré oči, které viděly víc než ostatní mysleli. Oblečený byl v tmavomodré vestě s límce, obyčejné bílé košili a volných plátěných kalhotách, ovázaných modrým pruhem látky jako páskem.
''Dobře…'' Zavřel oči. Ve středu kruhu se z třpytivého dýmu svíčky začal vytvářet nejdřív neznatelný, rychle však rostoucí a podoby nabývající drak. Částečky magie, kouře a světla se začaly přetvářet do podoby velkých blanitých křídel, dlouhého šupinatého ocasu, mohutných pařátů a hlavy s tlamou plnou ostrých zoubků. Stvoření vyplivlo proud zlatého ohně, zatočilo se dokola a vzneslo se do výšin. Nechalo za sebou jen několik jisker a ohnivých prskavek, jako známku své přítomnosti.
''Proč já se vůbec namáhám?!'' Vykřikla naoko naštvaně Aja. Nepřestávala se však usmívat. ''Tohle prostě není nic pro mě.'' Vrtěla hlavou.
''Ále, nechej toho.'' Přerušil ji Orix. ''Vždyť ten tvůj obr přece nebyl tak špatný.'' Ohradil se.
''Až na to, že obři obyčejně mívají dvě oči, ne pět. ''Ušklíbla se druhá dívka, Karin. ''Promiň, nemohla jsem si to odpustit.'' Zasmála se.
Její pihovatý obličej s přívětivýma oříškovýma očima rámovaly dlouhé tmavě zlaté vlasy rozčesané do dvou copů. Její oranžové šaty barvy vycházejícího slunce byly pošité pestrými korálky, stejně tak její lehké látkové mokasíny.
Ani nečekala na pobízení, když si se zavřenýma očima začala představovat, jak z květů všudypřítomných tulipánů vykukují malinké bytůstky, víly. Obraz se začal utvářet, vtom však nějaký cizí muž vběhl do zahrady. Všichni polekaně vyskočili, svíce se překotila a zlatavé třpytky se lehce snesly k zemi.
''V-viděli jste to? Tam, na náměstí…'' Pronesl zmateně a vyděšeně, vycouval ze zahrady, zakopl, ale rychle se zase zvedl a zmizel ve spleti uliček ranního města. Přátelé na sebe nechápavě pohlédli a spěšným krokem vyrazili k náměstí. Na náměstí se jednou za čas konaly slavnosti a každý druhý den trh. Dnes nebylo nic na popisu dne, přesto náměstí zaplňovaly davy lidí a další stále přicházeli. Aja s Karin a Orixem v těsném závěsu za ní se propracovávali masou lidí. Všichni obyvatelé se mačkali kolem čehosi ve středu náměstí. Dva silní muži zrovna podpírali ženu oděnou v honosných šatech z nařaseného fialového saténu, podle kterých šlo o ženu vysokého postavení, nebo alespoň velkého majetku. Kolem krku se jí ochable vinula šňůra perel. Žena nejspíš omdlela.
''Au!'' Měla jsem si vzít boty. Reptala Aja, klopýtající o kamennou dlažbu. Všichni tři se prodrali do středu dění a konečně spatřili důvod všeobecného rozruchu. Na sluncem ozářené dlažbě ležel starosta. Jeho kůže měla nepřirozený, mrtvolně šedý nádech. Ve tváři měl vyděšený výraz. Jako by jeho výkřik byl dosud slyšet ve zdech okolních domů. Z davu se ozývali zděšené výkřiky typu: Kdo to mohl udělat? Co se s ním stalo? Je mrtvý?
Na jednu otázku znal Orix odpověď a věděl, že Karin jako studentka magie ji zná taky. Starosta byl proměněn v kámen. Těžko říct, jestli se kamenné skořápce ještě ukrýval zbytek života, nebo zbyl už jen studený kámen.
Z davu vyběhl jak šipka vrchní městský čaroděj Augustus, v purpurovém rozevlátém rouchu a starém oprýskaném klobouku, který si starostlivě přidržoval na hlavě, aby za běhu nespadl. V levé ruce křečovitě svíral sukovitou a křivou dřevěnou hůl osázenou rubíny. Chvíli po něm dorazila i baculatá bylinkářka, za kterou vlála kožená brašna, jistě plná léků a rostlinných výtažků.
Jakmile kouzelník spatřil ležící postavu, viditelně zbledl. V kostnatých prstech sevřel ochranný symbol. ''Proboha.'' Zašeptal.
Odneste ho do mojí pracovny. Křikl na tři silně vypadající sedláky stojící opodál. Ti starostovo tělo poslušně popadli a se značnými potížemi ho odtáhli do vysokého domu na okraji náměstí. Když za sebou zavírali dřevěné dveře pobité železem, z kapsy kabátu oběti vypadla rudá tarotová karta. Ještě se ve vzduchu třikrát zatočila a dopadla Aje k nohám. Byl na ní vyobrazen strom v plamenech a pod ním stála úhledná řádka trpasličích run. Aja se ohlédla přes rameno a zavolala své přátele. ''Pojďte se podívat!''
Natáhla se po kartě.
''Ne!'' Vykřikla Karin. ''Zatím bychom se jí neměli dotýkat. Jsou tam temné runy. Mohou být nebezpečné.''
Aja odtáhla ruku.
Orix vytáhl z kapsy čtverec látky a použil jej jako provizorní rukavici. ''Ten nápis je napsaný zapovězenými runami.'' Oznámil zamračeně.
''Zapovězenými?'' Zeptala se Aja.
''Sněm arci mágů ze Svitoskal je před třiceti cykly zakázal, protože jsou nebezpečné.''
''Nebezpečné?'' Vyklouzlo opět Aje. Hned si připadala poněkud hloupě, že všechno neustále opakuje.
Nikomu to ale očividně nevadilo, nejspíš si toho ani nevšimli.
''Nebezpečné jsou, protože co se jimi napíše, to se velmi často taky vyplní. Tady se píše stín.'' Přečetl nahlas.
''Počkat… Proč stín a ne kámen?'' Starosta přece zkameněl.
''Hmmm… No, to netuším.'' Přiznal. ''Možná se proroctví vyplní později. Nebo je to špatně napsané.'' Ušklíbl se.
''Nebo to špatně čtu. Každopádně ji pro všechny případy vezmu s sebou.'' Opatrně kartu zabalil do látky a uschoval v kapse vesty.
''Někdo by o Těhle divných věcech měl informovat princeznu Elisu. Ona určitě bude vědět co dělat.'' Poznamenala Karin. Objala svou hrud‘ pažemi. Ochladilo se.
''Zajímalo by mě, kdo dobrovolně opustí město, zvlášť když tu teď není starosta. Kdyby tu byl, mohl by někoho vybrat.'' Zamračila se Aja.
''A co kdybychom tam vyrazili my?'' Nadhodil nejistě Orix. ''Cítím v kostech, že by to mohla být zábava.'' Uvědomil si, že používat slovo ''zábava'' v nynější smutné situaci je mírně neslušné. ''A navíc bychom se mohli zeptat na tu kartu.''
''Já jsem určitě pro!'' Přihlásila se radostně Aja. ''Každá záminka opustit tohle město je dobrá.'' Znepokojeně se ohlédla po dveřích, ve kterých před chvílí zmizel dřívější pán města.
''Co myslíš, Karin?'' Zeptal se Orix.
Zlatovlasá dívka se zamračila. ''Já nevím, opravdu. Myslím, že je tady spousta jiných co by to udělali líp. A nebude hlavní kouzelník Augustus naštvaný? Nyní přece padá odpovědnost za Deiron na něj.'' Nakrčila čelo.
''Nemyslím si, že by mu to mělo vadit. Jsme svobodní, nic nás tu nedrží. Můžeme město kdykoli klidně opustit.'' Přesvědčovala Aja.
''No, já vás samozřejmě neopustím, ale moc se mi to nelíbí.'' Upozornila Karin. ''A kdy bychom vlastně odjeli?''
''Třeba hned zítra?'' Navrhl Orix. ''To totiž bude trh, mohli bychom dokoupit potřebné vybavení a vyrazit.'' Pokrčil rameny.

''Karin, no tak... Trocha úsměvu a nadšení tě nezabije! Usmála se Aja a dloubla ji do ramene. Pokud ne pro nás, udělej to pro děti bez domova a rozkošná štěňátka!'' Pronesla lehce škádlivým tonem.

Světlovlasý chlapec vyprskl smíchy. Karin zvedla oči v sloup a odkráčela k jejich společnému domovu.

''Jdu se sbalit!'' Zavolala za nimi. Na rtech jí hrál veselý úsměv a liščí oči zářily.  

2

Kapitola 2 - Elisa

Zeleným listím starých stromů prosvítala nebesky modrá obloha, po které unaveně pluly nadýchané bílé mraky roztodivných tvarů a velikostí.
Hradní zahrada byla krásná. Zalitá slunečním svitem a s tisícem mnohobarevných květin a starých stromů.
Elisa ležela na zádech v měkké zelené trávě a pozorovala mraky, plující po obloze.
''Ach…'' Povzdechla si. ''Řešení sporů je tak nudné!''
Medově hnědá klisna, která opodál okusovala trávu souhlasně zaržála.
''Zrovna dnes jsem musela rozsoudit dva muže, jeden si stěžoval na listí, které na jeho zahradu padá od toho druhého! Lidé umějí být tak… Natvrdlí!'' Dokončila větu, jakmile našla v paměti vhodné slovo. ''Přála bych si jezdit po světě, poznávat kraje, zažívat různá dobrodružství, to by měl být skutečný život královny Phyebwy! Místo toho jsem tady zavřená v zámku bez přátel.'' Nastalo rozpačité ticho, které až po chvíli prolomila klisna Midiatir.
''Tam ten mrak vypadá jako drak, nemyslíš?'' Zeptala se zamyšleně.
Elisa zrovna chtěla odpovědět, když si všimla malého modrého motýlka, třepotajícího křídly nad květy sedmikrásek. V hlavě se jí rozezvonil hlas její dvorní čarodějky Ley, která zachytávala svůj hlas na prach z křídel a tak posílala vzkazy. ''Nejvyšší rádcové Alkes a Zeno vás očekávají v trůnním sále, je to naléhavé princezno Eliso.'' Pak motýl mávnutím křídel zmizel v povětří. Určitě se vrátil za svou paní.

''Co se asi mohlo stát, Midiatir? Musíme se rychle vrátit do hradu.'' Pronesla Elisa nervózně. Obě se rozběhly po cestě z kamenných bloků k bráně do hradu. Cestou malá princezna nepřestávala myslet na zprávu. Je to naléhavé…  

Staré náčrtky

Našel jsem několik velmi starých obrázků, ilustrací a náčrtků, které jsem kdysi ve spojitosti s příběhem vytvořil. Je zábavné probírat se těmito obrázky a nad každým se zastavit a představit jak jinak bych ho nakreslil dnes. 

1) vodní meč - zatím nevím jestli bude do finální podoby příběhu zařazen, neváže se k němu žádný příběh. Byl to jeden z těch obrázků, které vznikly ve školních hodinách. Ale co je větší zábava než vymýšlet nové příběhy? Takže kdo ví. :)

2) strážkyně času - ty se v příběhu zajisté objeví, časem získaly roli mnohem důležitější než bohové - dokáží ovládat čas. Ale na oplátku žádají něco... Možná až příliš cenného. Představil jsem si je jako siamská dvojčata, ale jako takto mocné bytosti mohou libovolně měnit vzhled, povahu, vše. 

3) Královna Gialki - ta mi velmi přirostla srdci - vládne kraji hluboké džungle, její lid žije v dokonalé symbióze s přírodou, dokonce větší než elfové. Postupem času jsem přehodnotil představu o jejím vzhledu, bude mít kratší vlasy a celkový vzhled bude lidštější. Její vlastnosti a vše ostatní bude ale podobnější rostlinám.

4) Král trpaslíků - ten se změnil k horšímu. Dostal horší vlastnosti, dávku šílenství a chatrné zdraví. Přesto je jeho občas strašné chování jednoduše vysvětlitelné (jedním tajemstvím, které zatím neprozradím) a možná i omluvitelné. Kdysi býval mocným bojovníkem, čas k němu však nebyl milosrdný. A stejně tak přebytek jídla udělal své.

5) Král mořského lidu - pořád stejný - hrdinský, obětavý, moudrý a s rybím ocasem. Jeho kamenem moci se stala perla. V knize je naznačen vztah s jinou královnou, najádou. 

6) Deimos - jedna z postav, které jse změnil od základů - nejen vzhled, ale i povahu. Zdaleka nebude tak zlá a poslední dobou je mi sympatická. Jednu dobu se ujme vlády a sehraje zásadní roli v příběhu. Je nadanou vynálezkyní a v určité části svého života zavrhne magii. 

7) Phobos - Nechte se překvapit - ale prozradím že se změnil stejně jako Deimos. Na konci jeho příběhu by ho ani nenapadlo obléknout se znovu ve své brnění z kostí.

8) Jedna záhada na konec, malá sovička pálená, díky které jedna z hlavních postav tajné skutečnosti, zapečetěné místnosti a tajemství. Vlastní drobný zlatý přívěšek, který neustále nosí s sebou a všem ho vnucuje.

To by prozatím stačilo (příště přidám další zapomenuté střípky)

Přeji vám klidný spánek z hlubin kapradinového údolí a svit nebeského diadému. 

- Gawarin -

1

Kapitola 1. - Vějíře

''Dám si chvíli přestávku, ano?'' Hlesla zadýchaně Aja. Celý den cvičila. Trénovala své tělo, nyní rozbolavělé, ale jindy ohebné a mrštné. Také pracovala na umění boje se carrendelly, což byly bojové vějíře vyztužené kovem.
Její mistr jí před několika dny pochválil a naznačil, že má všechny předpoklady stát se právoplatnou bojovnicí řádu Taro-an.
Její nejlepší kamarádka, kouzelnice Karin jí pro tuto příležitost už ušila speciální stejnokroj. Tmavě zelený a vyšívaný zlatou nití. Na tu musela určitě šetřit dlouhé měsíce. No, i když její další kamarád, Orix, určitě taky přispěl. Ale nepřizná to, kdepak.
Kovář jí za menší úplatek zhotovil speciální nárameníky. Ne že by snad byly nějak výjimečně odolné či krásné, ale byly přesně jí na míru.
Vydechla a otřela si mokré čelo. Dřevěný meč opatrně položila zpět na stojan. Zarazila se. Občas na to zapomíná. Opět se otočila tváří ke svému mistru, starci s dlouhými bílými vousy ve dvou provazcích a úplně holou hlavou.
Uklonila se. On byl očividně potěšen, že si nakonec vzpomněla. Aja totiž nepatřila mezi ty nejdůslednější studenty, tedy pokud mluvíme o etiketě. V jiných ohledech vynikala.
Lukostřelba, boj s mečem… a samozřejmě s vějíři. A dokonce i zvláštní technika bojových jehlic. Něco podobného jako vrhací dýky.
Mistr Arani se na ni vřele usmál. ''Každým dnem jsi lepším a silnějším soupeřem.''
Odmlčel se. ''Mám pro tebe vějíře. Chtěl bych ti je dát dřív, než mě překonáš.''
Aja se překvapeně napřímila. ''Opravdu? Abyste nelitoval.'' Zasmála se vyčerpaně.
Její mentor s pobaveným úšklebkem přešel k mahagonové komodě, z jejíchž útrob po chvíli vytáhl dva vějíře.
V duchu křičela radostí. Tento okamžik si ve svých myšlenkách dlouho přehrávala. Den, kdy dostane své vějíře. Byl to důležitý milník v životě bojovníka Taro-an.
Dychtivě zbraně zkoumala. Byly nádherné. Jen zručný člověk ve kterém se spojovala duše zbrojíře a umělce mohl něco takového přivést na svět.
Sevřela je v dlaních. V záchvatu radosti stařičkého učitele objala. ''Děkuju.''
Myslela si, že se rozbrečí. Pak svým očím rázně poručila, aby to nedělaly. Nebyla by to dobrá reputace. Místo toho se rozběhla vějíře vyzkoušet.
Bludiště hromotluků, jak poeticky nazývala armádu dřevěných panáků, bylo její oblíbenou překážkou. Jakmile jste nějakou figurínu zasáhli, tak se spustil zlověstný mechanismus, který postupně spustil celý labyrint. Pro hubenou a mrštnou Aju byla hračka vyhýbat se otáčivým- dřevěným pažím a odklánět jejich směr pomocí vějířů.
Nyní si uvědomila, že jak se výcvik chýlí ke konci, je čas začít se poohlížet po nějaké práci.
Přemýšlela, zda se někdy stane příslušnicí městské stráže. Vojáci a strážci pořádku, které znala, jí tuto práci vřele doporučovali. Prý by se pro ni dobře hodila. Podle jejího názoru se ji snažili přesvědčit jen proto, že tam nemají žádnou ženu. Smutné. Ušklíbla se posměšně a zasadila tvrdou ránu figuríně. Poté se přikrčila před svistem jiné.
Ještě měla dostatek cyklů na rozmyšlení, ale věděla, že práce strážné není nic pro ni. Přála by si třeba být tajnou agentkou koruny. Ta myšlenka se jí vždycky zamlouvala. Sledovat a být neviděna.
Anebo tělesná strážkyně? Být zodpovědná za život princezny? Chránit ji vlastním tělem? To asi ne. Taková zodpovědnost by ji zničila.
Au! Vykřikla, když ji velká boule na hlavě tvrdě vrhla zpět do reality. Nahmatala své potupné zranění, které ji přesvědčilo, že se má ještě hodně co učit, než se bude moci ucházet o jakékoli pracovní místo.
Vrhla zlověstný pohled na mladší studenty, kteří se váleli smíchy na opačném konci cvičiště. Začala se opatrně vyplétat ze sevření dřevěných nepřátel směrem k malé místnůstce, kde se mohla převléct. Vždy zde byl nachystán lavor naplněný studenou vodou a množství osušek. V jedné ze skříní našla své oblíbené hnědé kalhoty a zelenou halenu. Většinou bylo nepřípustné, aby dívka nosila kalhoty, Aja však neměla rodiče, kteří by jí to mohli zakázat. Ona i její dva nejlepší přátelé byly odložené děti. Jejich matky a otcové se jich bud‘ vzdali, nebo byli mrtví.
Všichni takoví potomci byli v útlém věku svěřeni do péče sirotčince. Staraly se o ně vychovatelky a chůvy.
Toto místo vlastně nebylo tak špatné, jak se mnoho lidí domnívá. Je tu zadarmo jídlo, pití nocleh, co víc si přát?
Od desátého cyklu si Aja, Karin i Orix začali přivydělávat prací na polích a výpomocí v obchodech. Nyní měli dost peněz na pronájem pěkného a útulného domku na okraji města. Dokonce měli k dispozici i krásnou zahradu. Tedy, krásná je až nyní, po dlouhých dnech Orixovy péče a neutuchajícím boji s pýrem a bodláky.
Zanedlouho by se tam ostatně měli sejít. Karin skončí lekce s čarodějem Malorem a Orixovi směna ve starožitnictví.

Opláchla si tvář a paže chladivou vodou, osušila se a převlékla. Rozloučila se s mistrem a vyděsila k smrti posmívající se studenty. Pak s úsměvem vyběhla ze dveří a zamířila k domovu.

0

Kapitola 0 - Kámen a stín

Palác stínů byl honosný a plný přepychu a zlata, ale jemu se hnusil, připadal si zde totiž jako vězeň.
Žiji ve zlaté kleci. Pomyslel si trpce král stínů.
Seděl za starým stolem z tmavého dřeva, na židli s vyřezávaným opěradlem, ve své tmavé pracovně a díval se do prázdna. Přemýšlel.
Až doposud jeho tvář halil zamračený výraz, nyní mu však po ní přeběhl letmý, zvláštní a děsivý úsměv. Byl to úsměv člověka, který prahl po pomstě. A nevěstil nic dobrého.
Jestli půjde všechno tak jak má, tak se brzy dostanu z téhle díry. Pomyslel si král. A konečně se pomstím těm nahoře za to, že mne tu uvěznili.
Z přemýšlení ho vytrhly tiché a zdráhavé kroky, ozývající se z chodby. Do místnosti vešla bledá dívka ve fialovo černých šatech. V jejích dlouhých, černých vlasech byla pečlivě zapletena fialová růže. Na krku se jí zaleskla stříbrná obruč. Mohl by to snad být náhrdelník, kdyby tak těsně neobepínal její bledé hrdlo.
''Přejete si něco, můj pane?'' Promluvila třesoucím se hlasem.
''Prozatím ne… Tvé služby budou zapotřebí, až přijde čas, má malá Večernice.''
V jeho hlase znělo něco vzácného u člověka jeho typu. Něha.
''Můžeš jít.'' Usmál se ledově a opět se vrátil do složitého světa svých myšlenek.
Dívce přeběhl mráz po zádech. ''Děkuji, pane.'' Uklonila se a svižně odcupitala z místnosti. Mezitím se muž přesunul k zrcadlu, vyleštěnému a čistému jak ranní nebe.
O, jak dlouho nespatřil nebe. A slunce, ptáky a zeleň. Jak moc miloval svou kdysi krásnou zem. Nyní na jejím místě leží silná vrstva popela a kosti jeho přátel. A on? Jeho osud je mnohem horší než jaký by si dokázali ti nešťastníci kdy představit. Celou věčnost strávit pod zemí, bez přátel, bez svobody, bez smyslu života. Svržený, poražený a všemi opuštěný král země, jejíž obyvatelé jsou dávno po smrti a jejíž pole rodí jen krev.
Zrcadlo bylo vsazeno do pozlaceného rámu. Vypadalo, jako by svém nitru ukrývalo mlhy celé Phyebwy. Král cosi zamumlal a mávl před sklem rukou. Mlha se postupně ztrácela a obraz se vyjasňoval. Pozorně sledoval výjevy, které byly určeny pouze jeho očím. Nebo si to alespoň‘ myslel. V ten den totiž do zrcadla nahlédl víc než jeden pár očí.
Král očima zkoumal vznešeně vyhlížející dryádu která se proplétala mezi stromy. Kolem její hlavy neposedně poletovali slavíci a vrabci. Obraz se zavlnil a změnil. Tentokrát se objevil zavalitý trpaslík, jehož vrásčitou tvář ozařovala výheň na tavení ušlechtilých kovů.
Král pokýval hlavou. Tohle všechno čekal. Když se však v zrcadle shlížela kamenná socha u řeky, povytáhl obočí. A další překvapení přišlo zanedlouho, kdy spatřil dvě dívky a jednoho chlapce putující po prašné cestě. starý muž šedých vlasů a vousů, obrovský strom, mladá hnědovlasá dívka se zlatou čelenkou. Poté začaly obrazy splývat a mlha opět zesílila své sevření.

A král stínů se opět usmíval. Protože měl plán, který nemohl selhat.

                                                             Malý úvod
                       A je tu úplně první část příběhu - úvod - takže to nejdůležitější  ;)

Právě se nacházíme v Phyebwě, to je kontinent plný kouzel a tajemství, záhad a prastaré magie. Ve středu roste obrovský strom, jeden ze stvořitelů tohoto podivného světa. Dříve tu žily stromy dva. Přály si vytvořit nádhernou zahradu, kde by kvetly ty nejroztodivnější květiny, a žila nejpodivuhodnější zvěř. Naneštěstí každou zahradu jednou naleznou škůdci a zaroste plevel. Tito škůdci však nebyli hrozbou jen pro zahradu, ale i pro samotné zahradníky. Až příliš pozdě přišlo toto zjištění. Jeden ze stromů je nyní mrtvý, a druhý spí magickým spánkem. I když však není při vědomí, chrání svou mocí Phyebwu a její obyvatele před nebezpečími, které číhají za branou vesmírné zahrady. Pro místní je Velký strom posvátný. Je nedotknutelný a chráněný zástupem strážců a důmyslných překážek.
Strom je znám pod mnoha jmény – Strom Života, Strom Světa, Velký strom, nejčastěji ho však nazývají Malým Světlem. Protože je pomyslným i skutečným svícnem v záplavě nekonečné tmy. Zdánlivě nekonečné.

V tu dobu se žádný z obyvatel Phyebwy necítil v ohrožení, ani královna Elisa, ani samotný strom. Avšak v kraji temného slunce, v paláci ukrytém hluboko pod zemí, se v hlavě nepřítele, na kterého svět zapomněl, zrodil plán, který měl navždy změnit osudy všech bytostí obývajících známý svět.

                                                              - Gawarin -

                                                Vítejte v temném lese. Pozor, žijí tu vlci.
Jmenuji se Hynek Šnajdr, ale vystupuji pod jinými různými jmény a přezdívkami - Gawarin, Will,...
Jména nejsou důležitá. Nebo alespoň ne tak moc. Rád píšu, čtu a kreslím a sním. Snažím se tyto čtyři záliby spojit dohromady a vytvořit něco jako... Příběh.
Je to příběh který vytvořila moje fantazie, některé myšlenky i zážitky, příroda a tajemné návštěvy knihovny. Je plný stromů a květin, života, ale i smrti, zvířat a elfů, dryád a najád, lidí a draků. Jsou tu hory, magie, mocní bohové... A bytost ze všech nejmocnější, známá jako Malé Světlo. Protože chrání zem i oblohu, hlubiny moří a skalnatá pobřeží.
Vždycky jsem věděl že mi ten příběh nebude lhostejný, v každé postavě i místě je kousek mě a jiných skutečných lidí, ale... Opravdu mi přirostl k srdci. Přerostl v něco většího než jsem já, začal žít vlastním životem. Momentálně nemám ponětí jak skončí. Vím že bude dlouhý a složitý. Přeji si, aby skončil dobře.
Také si moc přeji aby se vám líbil. Budu sem průběžně dávat obrázky a ilustrace, nové kapitoly, novinky, informace o postavách a místech, vše podstatné i nepodstatné. Jsem vděčný za každý názor, upomínku i kritiku.
                                      Přeji vám příjemné čtení. Pod větvemi velkého stromu.
                                      Se zatmělo. A zemi zaplavil déšť. Když liška přešla po
                                      lávce. A modrá dáma pozorovala svět. Skrz okenice.
                                                                     
                                                                      -Gawarin-