11

Kapitola 11 - Sirotci a tuláci

Přátelé již opustili Deiron.

Nebyla to žádná velká věda, stačilo prostě přelézt nízkou zídku a vyhnout se opilému veliteli stráží. Tato chatrná obrana by příliš útočníků nezastavila, tedy pokud by nebyli velikosti veverky.

Při pohledu zvenčí vypadalo město ještě víc nepřátelské a ponuré. V zamřížovaných oknech se odrážela okolní šed' a drobné vížky mnohých vil a kostelů drasticky drásaly těžká bouřková mračna.

Ze střechy katedrály svatého Horátia se vzneslo obrovské hejno opelichaných holubů. Ozval se jakýsi syčivý zvuk, jako když kyselina leptá kov.

Byl tichý a kdyby Karininu pozornost předtím neupoutali holubi, nejspíš by jej ani nezaznamenala. Přejížděla očima z jedné střechy na druhou. Slyšela to opravdu? Nebo si to jen namlouvá? Zkrabatila čelo.

Pak to ale opravdu spatřila. Pomalu se to odlepilo od střešního štítu a rozevřelo mnohobarevná blanitá křídla. Až podezřele připomínala strukturu oken katedrály. Zbytek těla byl šedivý jako kámen a připomínal mohutného ještěra.

''Orixi? Ajo! Vidíte to?'' Zašeptala. ''Je to to co si myslím?''

''A co si myslíš?'' Špitla zaraženě Aja.

''Že tohle... Tahle bytost... Zabila starostu.''

''To nebude ono, Karin.'' Orix mžoural na toho podivného tvora. Myslím že tohle je jen chrlič. Vlastně jsem si tím jistý. Viděl jsem kresby v jednom spisu, jsou to vzácná a hodně neobvyklá stvoření. Maskují se jako domy na kterých žijí. Jsou... Fascinující, opravdu.'' Pokýval hlavou. ''Ale ne nebezpeční.''

Karin vypadala, že ji Orixova slova úplně nepřesvědčila. ''Jak je možné, že jsme si jej dřív nevšimli? Vždyť' je obrovský.'' Namítla. ''Navíc... Napadlo mě že když se ta bytost maskuje jako zdivo, je tu souvislost se zkameněním našeho starosty...''

''To zní sice logicky, ale...''

''Ale?'' Přerušila ho.

''Karin! Poslouchej mě. Chrliči nemají žádnou kouzelnou moc.'' Zdůraznil slovo ''žádnou''.

Já to vidím takhle. Mohl to udělat jen bazilišek, horský obr, nebo čaroděj zběhlý v magii proměn. Přítomnost baziliška tady ve městě by byla krajně podivná, protože žijí v poušti. Navíc jsou velmi plaší.'' Promnul si oči. Vstávali brzo a on stejně většinu noci strávil přemýšlením a sněním o cestě, jenž je čeká.

''Obr to nebyl určitě.'' Ušklíbl se.

Aja se pousmála. ''To asi ne.''

''Takže nám zbývá čaroděj.'' Konstatovala Karin.

''No, ale takových jsou stovky. Taky to vůbec nemusí být lidský kouzelník.''

''Myslím, že nad vším moc přemýšlíte. Královna to vyřeší. Proč všechno dělat složitější?'' Pokrčila Aja rameny.

''Ale nás to baví!'' Orix s Karin se zasmáli.

''Nooo...'' Aja pozvedla obočí. ''Nevadí. Mám vás ráda i přes vaše úchylky. A že jich není zrovna málo.''

Všichni se smáli. Dobrou náladu jim nezkazil vzrůstající chlad, ledový vítr ani bojový pokřik chrliče lovícího ptáky.

Orix si ze zad sundal batoh a mezi sáčky s bylinkami a čajem našel ten s mlžným prachem.

Aja to zpozorovala a odtáhla ho kousek stranou. ''Orixi já nevěděla že máme mlžný prach.'' Pronesla polohlasně. Z nějakého důvodu zněla znepokojeně.

Taky že jsme neměli. ''Ráno jsem ho ale viděl na trhu a...''

''Ach...'' Zaúpěla Aja. Promnula si spánky.

''Co se děje?''

Dívka rozevřela svou tašku a ukázala mu její obsah. Kámen, snad dlažební kostka. Byla zářivá a stříbro modrá, obdélníkového tvaru. Sálaly z něj nitky magie a zoufale se natahovaly k Orixovi.

Zamrkal a nakrčil čelo. ''Je to... Je to opravdu...?''

''Ano. Je to Liška.'' Sklopila oči. Tedy alespoň' doufám... Já... Vzala jsem základní kámen. Chtěla jsem aby zůstala s námi. Teoreticky je to náš duch, i když dům nám nepatří. Není... Není to krádež v pravém slova smyslu. Nechala jsem mu tam několik duběnek...

''Ajo.'' Stiskl jí ruku. ''Přede mnou se nemusíš ospravedlňovat. Je skvělé že tu bude s námi... Jen... Je v pořádku? Zdá se mi nějaká... ''Nakrčil čelo.''

Aja si začala nervozně kroutit pramínek tmavých vlasů. ''Taky se mi moc nelíbí. Takhle zalezlá je už od rána a když jsem se ni zkusila napojit, odstrčila mě!''

''Tak to je v pořádku.'' Ušklíbl se Orix. ''Jen je uražená.''

Aja zvedla obočí. ''Myslíš?''

Pokýval hlavou. ''A půjč mi ji, dám si ji do batohu. Přece nebudeš nosit cihlu.''

''Ale ano, budu!''

''Ne, to teda rozhodně nebudeš.'' Popadl cihlu. ''Musím to říct Karin. Nevím jestli se jí to bude líbit.''

Karin skutečnost, že Aja ze zdi jejich pronajatého domu vydolovala základní kámen i s rodinným duchem přijala překvapivě dobře. Nějakou chvíli si Orixe smutně prohlížela, poté jednoduše mávla rukou a šla se na chvíli projít.

Když se vrátila, přivítala je slovy: ''Tak jdeme?''

Zdála se být naprosto v pořádku. Uklidnila se, přesto se před ní Aja v následujících hodinách bála zmiňovat o lišce.

''Dobře, vyrážíme!'' Zahlásil Orix. Přivřel oči, snad kvůli síle kouzla nebo závanu silného větru. V ruce svíral sáček mlžného prachu. Obrátil ho. Jeho třpytivý obsah se pomalu snášel k zemi a tam ho vánek opět zvedal do výšin. Modré víry a proudy se kroutily kolem Orixova těla a pomalu se rozdělily se na tři skupiny. Prach se spojoval do nejasných obrazců. A za několik málo okamžiků už tři sněhobílí koníci dupaly kopyty v suché trávě. Jeden z nich, prostřední, zaržál a přešel k Orixovi. Druhý si vybral Aju a poslední nervozně doklusal ke Karin. Povzbudivě se na svého oře usmála a pohladila ho po tváři.

Mlžní koně byly ty nejmajestátnější a nejkrásnější bytosti, které byly v Deironu k vidění. Dlouhá světlá hříva divoce povlávající ve větru a smutné modré oči. Neuvěřitelná výdrž a síla, rychlost. Bohužel... Nežili příliš dlouho. Bylo to kouzlo, které je přivedlo k životu, a kouzla vždy něco stojí. Po nějaké době, až se magie prachu vyčerpá, tyto nádherná zvířata zmizí. Rozplynou se.

Orix občas slýchával pověsti o zemi za mořem, kde je země pokrytá vrstvou mlžného prachu, vzduch je tvořen magií a tak zde koně neumírají. Severní vichry je sice časem rozfoukají, ale prý se zanedlouho opět zrodí z mlhy a země.

Samozřejmě nikdo tu zem neviděl a nikdo na té zemi nikdy nebyl. Kdo by věřil takovým historkám? Snad jedině on.

Postupně nasedli na své mlžné oře a snažili se zorientovat v krajině. ''Kterým směrem?'' Zeptala se Karin a clonila si přitom výhled rukou.

Aja ukázala do míst, kde rostl Strom, Malé světlo. I z takovéto dálky byl poměrně dobře viditelný, velký jako jedna z vyšších hor. Nepotřebovali se sice dostat přímo ke Stromu, ale zámek princezny by se měl nacházet kdesi v jeho okolí. Kartografie Phyebwy nebyla příliš rozvinutá, alespoň' pokud se jednalo o Deiron. Tohle město vlastně nebylo ničím zajímavé, jediný důvod proč před stovkami cyklů zbohatlo a začalo se zviditelňovat, byl, že se v něm narodila jedna z Patronů, Mineanna Moudrá. Povídalo se, že to byla jedna z nejchytřejších lidí, kteří kdy žili. Nejen že znala jménem každou rostlinu,živočicha, nerost, ale dokázala vypočítat velikost měsíců a slunce, znala počet hvězd na obloze a jejich působení na zem pod nimi. Sestrojila mnoho podivných vynálezů, které po její smrti nikdo nedokázal zprovoznit. A ty zmizely v hlubinách času. Mimo jiné byla patronkou sirotků a tuláků.

Možná že právě ona teď vede jejich kroky. Protože oni byli jak sirotci, tak tuláci.

10

Kapitola 10 - Socha, střepy a narcisy

Kouzelná královna víl, Liliana, ochranitelsky držela v náručí kytici narcisů.

''Ach, jak krásně voní.'' Vzdychla a zhluboka nasála jakoby vanilkovou vůni.

Přešla k elegantnímu stolku z bílého dřeva. Kolem tenkých nohou se ovíjely ozdobné úponky.

Stála tam Křišťálová váza, na jejíchž stěnách se třpytily rostlinné ornamenty. Slunce se odráželo od hladkých plošek a vrhalo kolem sebe malé duhové skvrnky.

''Ano, toto je to pravé místo. Je tu dostatek světla... A dostatek mojí lásky.'' Usmála se. ''Čistá voda, jistě...'' Luskla a džbán se naplnil průzračnou tekutinou.

S obrovskou něhou vložila květiny do vázy. Žádný list se nesměl zlomit, žádný stonek odřít a žádný květ pomačkat.

Jako každá víla i ona milovala všechny květiny, ale pro tyto křehké žluté cibuloviny měla zvláštní slabost. Narcisy byly oblíbené květiny její matky.

Spokojeně si prohlédla své dílo. ''Krása.'' Konstatovala. Zastrčila si vlnitý pramen tmavých vlasů za ucho. Velká náušnice se duhově zatřpytila. Byl to oválný drahý kámen, nejspíš opál. Protože právě ty jsou význačné svou pestrostí a množstvím barev.

Říká se, že Liliana je nejnadanější žijící zahradnicí. Stačilo jediné vlídné slůvko a rostliny vykvetly. Když zazpívala, stromy tančily a jejich větve se vlnily do rytmu.

Dříve žila jen jediná která ji mohla předčit, víla Euklio. Vzpomínky na ni ale už dávno zakryl prach.

Dokonce ani dryády se jí nemohly rovnat, a elfové jí nesahali ani po kolena.

Ještě jednou si prohlédla květiny. Byla se svým výkonem naprosto spokojená. Vypěstovat narcisy mimo jejich sezonu nebylo nic jednoduchého. Spousta práce, energie a magie.

Byla unavená.

Pohlédla na dva drobné strážce stojící u dveří. Ona byla mnohem vyšší, dosahovala téměř velikosti člověka. Zapříčinil to kámen moci. Kdo ví, jestli neměl na svědomí i nepřirozenou délku jejích tmavě hnědých vlasů, které za sebou vláčela po podlaze.

Klekla si, aby svým ochráncům viděla do očí. Mile se usmála.

''Do západu slunce vám dávám volno.'' Zašeptala a přiložila si ukazováček ke rtům. ''Ale nikomu ani muk.''

Zavřela dveře. Popošla k velkému křeslu vypolstrovaném chomáčky bavlníku. Elegantně složila motýlí křídla a pohodlně se usadila.

''Konečně sama.'' Povzdechla si a zanořila se hlouběji do bavlny.

Zvenčí této krásné místnosti sem pronikaly měkké a příjemně teplé sluneční paprsky. Díky mohutným korunám stoletých stromů dostávalo světlo zelený nádech.

Kdesi hrála hudba. Harfa.

Všechno to bylo tak uspávající. Zavřela oči. Nebude spát dlouho, pokud vůbec. Jen na chvíli zamhouří oči, bude jen tak ležet a odpočívat.

Zčistajasna se ochladilo. Místnost potemněla. Liliana si rozespale pomyslela, že přes slunce nejspíš přeběhl mrak. Nedávala tomu velkou důležitost.

''Liliano...'' Ozvalo se její jméno pronesené hlubokým hlasem. Znělo ostře, nepřátelsky a zle.

Prudce otevřela oči. Rozhlédla se kolem sebe a hledala tu drzou osobu. Zběsile jí bušilo srdce.

''Kdo je to!?'' Vykřikla zmateně.

''To jsem přece já...'' Přímo před ní se objevil vysoký muž v černém plášti a bílém brnění. Liliana se zděsila když si uvědomila, že brnění je vytvořené z vybělených kostí. Rychle se zvedla z křesla.

''Co tady děláš?'' Snažila se ovládnout svůj třesoucí se hlas.

''Ale copak, Lily? Nejsi ráda že vidíš starého přítele?'' Usmál se. ''Kterého jsi zradila a zničila?'' Jeho hlas ztvrdl.

''Já... Já...'' Zakoktala. ''To ty jsi zradil nás. Mohl sis za to sám.'' Pípla.

''Chmm... Nečekal jsem že bys to mohla pochopit.''

''Pokud hned teď odejdeš, ušetřím tvůj život.'' Snažila se aby to znělo neohroženě, příliš se jí to však nepovedlo.

''To je sice velkorysá nabídka, ale bohužel ji nemohu přijmout.'' Usmál se jízlivě. Popošel k jedné z lakovaných polic a sebral z ní velký krystal křišťálu. Z pravé ruky si stáhl koženou rukavici a přejížděl nehtem po hladkém povrchu.

''Máš něco co chci.''

Bez zájmu kámen odhodil. Spadl na podlahu a roztříštil se.

V Lilianiných vlasech se zaleskla opálová náušnice.

''Neslušela by ti.'' Odsekla.

Muž se pobaveně uchechtl.

''A teď', mě prosím omluv. Stráže!'' Zakřičela.

''Tohle mi nedělej. Zamračil se.'' Kolem jeho těla se utvořila rudá aura.

Liliana prudce zvedla ruce nad hlavu. Z podlahy vyrazily ostnaté úponky růží, obtočily se kolem jeho kotníků a vyryly rýhy do luxusních kožených bot. Šlahouny se dychtivě natahovaly po jeho krku.

Tleskl a v jeho ruce se zhmotnila dlouhá ebenová hůl. Na její špičce svítil velký diamant. Bouchl s ní o podlahu. Ozval se zvláštní zvonivý zvuk. Na okamžik se vzduch přestal hýbat a zastavil se čas.

Když Liliana opět začala dýchat, viděla už jen zkamenělé zbytky její rostlinné magie, rozpadající se v prach.

Muž pomalu otočil dlaní. Kamenné úlomky se vznesly do vzduchu. Chvíli jen neškodně vířily kolem něj, poté se však bleskurychle rozletěly proti vílí královně.

Vyděšeně vykřikla a na poslední chvíli před sebe na ochranu napřáhla ruce. Nějakým zázrakem se jí podařilo proměnit úlomky v drobné žluté motýly, jejichž hejnem se snadno prodrala. Pokusila se o útok a z dlaně jí vyšlehl bílý paprsek světla.

Útočník se usmál. Bílá magie na něj nejspíš nepůsobila.

''Jak...? Nechápu to!'' Liliana se zatvářila zmateně.

''Tvá magie je slabá. Navíc nejspíš nejsem absolutní ztělesnění zla, ani démen, jak jsi pravděpodobně očekávala. Jinak by mě to spálilo.''

Mocně se rozmáchl dřevěnou holí. Královna byla popadena jeho mocí a ohromnou silou mrštěna na opačnou stranu místnosti. Po cestě se připletla do cesty křeslu a zabořila se hluboko do jeho čalounění. Tak hluboko, že nemohla dýchat. Že jí tlak lámal žebra.

Křeslo se zastavilo až o zadní stěnu. V místě nárazu se objevilo značné množství prasklin.

Lesní sídlo se otřáslo. Někdo se nejspíš snažil vyrazit dveře, podle dunivých zvuků.

Elegantní stolek z bílého dřeva se zatřásl a džbán s narcisy se zřítil k zemi. Křišťálové střepy se smutně rozutekly po podlaze.

Královna se marně snažila vymanit ze sevření měkké bílé hmoty. Ozvalo se děsivě ostré ''křup'' když se jedno z Lilianiných křídel zlomilo. Necítila bolest. Jen tu děsivou zimu a chlad, které ji naprosto ovládaly. Ale nevzdá se. Kdepak.

Švihla pažemi a proměnila křeslo v hromadu uschlých listů. Vmetla je svému protivníkovi do obličeje. Magií rozbila Jedno z četných oken a proskočila ním.

Bohužel jí to nebylo nic platné. Muž se vzpamatoval, jeho moc ji uchopila za dlouhé vlasy a strhla zpět dovnitř. Střepy zanechaly její kůži rozdrásanou. Znehybnil ji. Naklonil se k jejímu obličeji. Mohla cítit jeho dech. Voněl po nějakém ovoci... Granátové jablko. No jistě.

Zachvěla se.

''Lily. Zašeptal. ''Naše slabá a nevinná kráska. Víš, z celé té vaší bandy jsem tě měl nejraději. ''Ale to už je pryč. Nechápu proč jsi mi to udělala.''

''Protože... to bylo... nutné.'' Po královnině nádherné  tváři stekla slza.

Muž byl její odpovědí očividně zklamaný. Povzdechl si. ''Smůla.''

Surově jí z ucha strhl duhovou náušnici. Vykřikla a vytřeštila oči. Její pokožka nabyla mrtvolně šedého vzhledu a převzala hrubou strukturu kamene. Živé a veselé jantarové oči ztratily lesk.

S opovržením do ní lehce kopl. Přepadla, celá kamenná a ztuhlá. Dlouhý závoj vlasů se v polovině roztříštil jako křehké sklo.

Když se vílím strážcům konečně podařilo otevřít zapečetěné dveře, místnost už byla prázdná. Až na pochmurnou sochu víly, křišťálové střepy a podupané narcisy.

9

Kapitola 9 - Čarodějná pomoc

Ehm, tahle kapitola měla být původně hned za tou s názvem ''Svíce, kamení a stíny'' Jenomže se vloudila chybička. Ale ono zas tak moc nevadí, smysl to bude dávat i tak. Ted' už pořadí měnit nebudu, jen bych vás tím zmátl. Přehodím to později, až už to pravidelní čtenáři budou mít přečtené :)

''Položte ho sem!'' Ozval se hlas čaroděje Augusta v zšeřelé místnosti. Ohlédl se přes rameno na dva sedláky, nesoucí zkamenělé tělo starosty, a na bylinkářku, která zrovna zavírala těžké dřevěné dveře. Augustus pozvedl hůl a rubíny zasazené do vrásčitého dřeva se zlověstně rozzářily. 

Poté holí třikrát udeřil o kamennou podlahu. Všechny svíce i lucerny se rozsvítily a jejich světlo odhalilo pravou tvář místnosti. Police plné knih, lektvarů a elixírů. Ve středu místnosti stál starý masivní stůl z dubového dřeva. Čaroděj z něj jedním máchnutím paže smetl všechny věci, které by tu snad mohly překážet, na zem. Muži, nesoucí starostu, jej nepříliš opatrně položili na desku stolu.

''Opatrně, pitomci!'' Augustus se mračil jak bouřková mračna. ''Běžte!'' Propustil je podrážděně.

Svíce vrhaly na stěny strašidelné stíny. V ponuré místnosti zůstali pouze čaroděj a bylinkářka.

Oba se starostlivě nakláněli na kamenným tělem.

Vedle nich se zničeho nic objevil záblesk ohně, z kterého vystoupil jiný kouzelník, Malor. Byl mladší než Augustus a na rozdíl od něj byly jeho vousy a vlasy stále hnědé.

Bylinkářka polekaně zapištěla, Augustus mu věnoval nepříjemný pohled.

''O co jsem přišel?'' Zakašlal Malor.

''Zatím o nic.'' Zamumlal druhý čaroděj. Namířil na starostu hůl a zvolal: Lutisio!! Kameny se zaleskly, z popraskaného dřeva vycházelo zelenkavé světlo. Ale to bylo vše.

Augustus ještě chvíli počkal jestli se přece jen něco nestane, když ale minuty ubíhaly, mlčky kouzlo přerušil.

Bylinkářka na něj pohlédla se starostmi v očích. Nahrabala v kožené brašně několik lektvarů a vylila jejich obsah na kámen. Také bez výsledku.

Malor se o nic ani nepokoušel.

''Je to přesně tak, jak jsem se obával. Nejhorší možnosti jsou většinou bohužel ty nejpravděpodobnější.'' Podíval se smutně na baculatou ženu. Svého kolegu ignoroval. ''Ta kletba je až příliš silná. Mé síly na ni nestačí. Tak mocné kouzlo už jsem neviděl celé cykly. Přesto je mi nějak povědomé...'' Najednou vytřeštil oči a polil ho studený pot. ''Ne!!'' Augustovi se podlomila kolena a hrozilo že se zhroutí k zemi. Jeho společníci mu pomohli do křesla.

''Co se děje?'' Zeptala se značně vyděšená bylinkářka. ''Na něco jste přišel? Na něco...'' Polkla. ''Špatného?''

''Můžeme jen doufat, že se pletu, protože pokud ne...'' Odmlčel se. Jediný člověk, který kdy používal toto kamenné kouzlo byl Phobos, Král Stínů.''

''Necht' nás ochraňuje bohyně naděje, Salia...'' Zamumlala bylinkářka.

''Musíme okamžitě vyslat posla ke strážcům věznice. Je třeba zjistit, zda se pletu. ''

''O to se postarám.'' Pookřál poněkud Malor. ''Mám přítele geparda, pro tento úkol více než vhodného!''

8

Kapitola 8 - Třešňové květy

Královna Elisa běžela chodbami zámku a snažila se ve spleti pokojů, sálů a síní, které ji i za dlouhé cykly kdy tu žila, nepřestávaly připomínat labyrint. Kousek za ní cvakala kopyta věrné Midiatir.

Elisa si to v hlavě mnohokrát přebírala, jednou z té a pak z oné strany, ale nenapadalo ji nic co by vysvětlovalo rozrušení lvů. Oba byli obyčejně velmi klidní a jen tak něco je nevyvedlo z míry. Vlastně je často přirovnávala k vodě a skále.

Doufala, že se nestalo nic vážného. Například vražda. Na druhou stranu, v zámku se nikdy nic nedělo. Takže pokud by se jednalo například o vraždu... Masového vraha...

Nijak by jí to nevadilo.

Konečně našly dveře, vyřezávané a s vitráží ze zeleného skla, vedoucí do trůnního sálu. Zatáhla za kliku a vklouzla dovnitř, nechala vejít Midiatir a poté dveře opět zavřela. Vkročila do podlouhlé obdélníkové místnosti, jedné z nejhonosnějších a nejkrásnějších tady. Na konci tohoto prostoru rostla nádherná stará třešeň'. Vyrůstala přímo z podlahy, tvořené mozaikou skládající se ve zvláštní vzor. Před stromem se podlaha terasovitě, o jeden schůdek zvedala a zde stál půlkruh mahagonových židlí. I něco tak obyčejného bylo uzpůsobeno povaze zámku, proto opěradlo tvořily složité spirály a růže, a proto bylo i polstrování ušito z nejdražšího modrého saténu půlnoční barvy.

Podlaha se zvedala podruhé. Díky tomu vznikly dva mramorové stupínky stupínky, na kterých obyčejně stáli lví rádci. Pohodlí je nejspíš příliš nezajímalo. Pomyslela si královna.

Ostatně své místo obsazovali i teď'. Byli tak majestátní. Ochranitelští a v určitém ohledu i děsiví. Elisa by je nechtěla mít za nepřátele.

Rádci si byli podobní jako vejce vejci. Stejná velikost, postava a v obličeji se dal rozeznat sourozenecký vztah. Jen jedna věc je odlišovala: Barva. Alkes, o tři minuty starší než jeho dvojče, byl čistě bílý. Jako sníh. Jako oblaka. Jako mlha. Přímo vprostřed čela se rozpíjela černá skvrna.

Zeno byl jeho pravým opakem. Černý jako uhel, jako havraní peří, jako noc. A na čele skvrna bílá.

V prostoru mezi dvěma strážci a rádci se tyčil mohutný trůn. Elegantní a jistě velmi hodnotný po umělecké stránce, ale nepříliš praktický po stránce užitkové. Pro malou královnu byl příliš veliký, nohy příliš vysoké a polstrování příliš měkké. Pokaždé když byla při slavnostních příležitostech nucena se na něj posadit, zabořila se hluboko do sedátka a připadala si ještě menší a ztracenější.

''Už vás očekáváme královno Eliso.'' Lvi ladně seskočili ze stupínků a vydali se k ní a Midiatir. Uklonili se a Alkes promluvil zvučným hlasem. ''Pojd'me pod třešeň.''

Proč? Zeptala se Elisa nechápavě.

''Je tam příjemněji.'' Zapředl lev.

Elisa mu musela dát za pravdu. Nenapadal ji totiž žádný rozumný protiargument.

''Vadí vám to, vaše veličenstvo?'' Zeptal se nějak posmutněle Zeno.

''Ne...'' Zamračila se Elisa. Proč by mělo? Zeptala se nechápavě. ''Jen jsem myslela že jde o něco vážného.''

''Tak pojd'te!'' Volal na ně bílý lev z konce místnosti.

''Takže...'' Začal vysvětlovat situaci. ''Z různých míst Phyebwy jsou nám hlášeny zprávy o podivných událostech. Nejdřív to byly drobné krádeže, maličkosti, jako například odcizené kamínky z klenotnictví. Začaly se ztrácet i přímo z dolů, surové drahokamy všech druhů. Safíry z planin Nit'grawy, křišťály z jeskyň' pod Silcarou. V kraji lidí byl vykraden obchod s festivalovými maskami. Postupně to přešlo v mnohem horší zločiny. Útoky na občany. Oběti mezi s sebou nemají žádné spojení. Bohatí, chudí... žebráci i knížata.''

''Kolik je obětí?'' Zeptala se. ''Zatím jednadvacet. Z toho deset lidí, šest víl, čtyři skřítci a jeden elf. ''

''Kdo to udělal a za jakým účelem?'' Skočila mu do řeči.

''Nemáme tušení. Ale co je velmi zajímavé... Oběti byly proměněny v kámen.'' Poznamenal fascinovaně.

''Takže nemáme ani nápad kdo by to mohl udělat.'' Konstatovala smutně královna.

''No...'' Začal Zeno. ''S největší pravděpodobností to byla tlupa bazilišků. Normálně jsou neškodní, ale povídá se že v určitou dobu propadají záchvatům agresivity.''

''Neškodní?'' Povytáhla obočí. ''Vždyť jeho pohled mění na kámen vše živé! To mi přijde docela nebezpečné.'' Zatřásla nesouhlasně hlavou.

No, domnívali jsme že jde o bazilišky, dokud nám dnes ráno nebylo zasláno toto. Pronesl Alkes tajemně. Pohlédl na třešeň jako by někoho hledal. ''Knihovníku!'' Zakřičel netrpělivě.

Ozvalo se zuřivé zatřepetání křídel a z vrchních větví stromu sletěl starý černý havran. Působil zmateně, když se jen tak tak zachytil větvě a přetočil se vzhůru nohama. V mohutném zobanu svíral kartu. Byla jiná než ty, které Elisa vídala u vojáků, když si krátili dlouhou službu. Tahle byla mnohem propracovanější. Královnu uchvátily detaily, které umělec s pečlivostí zachytil. Jednalo se o zámek nebo hrad. Byl modrý, a měl spoustu věží s barevnými vlajkami. Docela se podobal Lůmenn-celesti. Pak si ale všimla něčeho velmi znepokojujícího. Půda pod zámkem byla popraskaná. Zámek se propadal do země. Napadlo ji že se možná jedná jen o poškození barvy stářím. Chtěla se karty dotknout a ověřit si to, Midiatir ji však zastavila.

''Zatím se jí nedotýkej Ellie. Necítíš z ní tu černou magii?''

Cítila ji. Ale karta byla tak fascinující... Lákala ji. Prosila a škemrala.

Havran znovu zamával křídly a vylétl o jednu větev výš.

Královna se zastavila.

Na zem se sneslo několik třešňových květů.

''Vypadá to, že u každé oběti byla zanechána podobná karta. Jde nejspíš o formu podpisu.''

''To by nás ale mohlo zavést k pachateli!'' Pronesla Elisa.

''To je možné.'' Přikývl Zeno.

''Půjčíte mi ji? Chtěla bych si ji pořádně proh- ''

''Ne.'' Přerušil ji hrubě Alkes.

''Ne?'' Zeptala se nevěřícně.

''Ne.''

''Ne...'' Opakovala Elisa zaraženě. Lev by jí měl radit. Ne rozkazovat.

''Omlouvám se královno, ale je to nutné. I když se celá situace může zdát závažná, věřte že vše máme plně pod kontrolou.''

Zeno s ním samozřejmě souhlasil. Vlastně jí přišlo že souhlasil naprosto se vším. Byla na něj naštvaná. A na Alkese ještě víc. Byla naštvaná i na Midiatir, protože tu jen tak stála.

Beze slova odkráčela. Při odchodu nezapomněla pořádně prásknout dveřmi. Měla ráda velkolepá vystoupení.

Na mozaikovou podlahu se snášely růžové třešňové květy, jako se v kraji ledových střepů snášejí k zemi sněhové vločky. Ale zatímco sníh věštil zimu, padající květy předpovídaly potíže.