3

Kapitola 3 - Svíce, kamení a stíny

Aja, Orix a Karin seděli v malém kroužku, mezi vysokými klasy divizen a inkoustovými květy omějů. Uprostřed stála jako maják zlatá svíce vyzařující tlumenou záři. Vypadalo to, že hrají nějakou podivnou hru, něco jako zkouška vůle a fantazie. Postupně si představovali různé věci a moc zlaté svíce je na chvíli zhmotňovala a oživovala. Tři kamarádi se střídali a hru vyhrál ten, co si představil tu nejlépe zhmotněnou věc.
Zahrada tvořila zelený obdélník kolem docela obyčejného domku, s břidlicovou střechou a kamennými zdmi. I když byl pěkný, nebylo na něm prakticky nic vyjímečného, čímž by se mohl lišit od ostatních malých domů v Jasmínové ulici. Ale odlišovali jej obyvatelé. Tři děti a samozřejmě jejich Jakku. Jakku je bytost obývající každý dům. Je to jakýsi rodinný duch, o kterém se věří, že obyvatele chrání a přináší štěstí. Nemůže se ani na krok vzdálit od sídla a každý má odlišný vzhled, prý ovlivněný charakterem lidí. Tento určitý Jakku měl podobu obrovské bílé lišky. Obývala dřevěnou půdu a její nejzamilovanější činností bylo pozorování světa skrz mnohobarevné vitrážové okno. Její jméno neznali, protože byla velmi citlivá a mlčenivá. Jednou za čas prohodila několik slov, ale to bylo všechno. Přátelé měli dům pouze pronajatý, ale duch si je oblíbil víc než pravého majitele.
''Teď ty, Orixi!'' Usmála se Aja, se uhlově černými vlasy, nyní spletenými do složitého účesu, který jí držely zlaté jehlice vykládané nefrity. Na tváři jí hrál bezstarostný šibalský úsměv a její smaragdově zelené oči se třpytily stejně jako drahokamy. Oblečená byla v jednoduché, ale na míru padnoucí halence z lehké zelené látky a vyšívané béžové sukni. Neměla boty, proč taky, když bylo venku teplo a měkká tráva příjemně lechtala bosé nohy.
Chlapec, kterého oslovila jako Orix, seděl naproti ní v turecké sedu a příjemně se usmíval. Měl slámově plavé vlasy, hluboké modré oči, které viděly víc než ostatní mysleli. Oblečený byl v tmavomodré vestě s límce, obyčejné bílé košili a volných plátěných kalhotách, ovázaných modrým pruhem látky jako páskem.
''Dobře…'' Zavřel oči. Ve středu kruhu se z třpytivého dýmu svíčky začal vytvářet nejdřív neznatelný, rychle však rostoucí a podoby nabývající drak. Částečky magie, kouře a světla se začaly přetvářet do podoby velkých blanitých křídel, dlouhého šupinatého ocasu, mohutných pařátů a hlavy s tlamou plnou ostrých zoubků. Stvoření vyplivlo proud zlatého ohně, zatočilo se dokola a vzneslo se do výšin. Nechalo za sebou jen několik jisker a ohnivých prskavek, jako známku své přítomnosti.
''Proč já se vůbec namáhám?!'' Vykřikla naoko naštvaně Aja. Nepřestávala se však usmívat. ''Tohle prostě není nic pro mě.'' Vrtěla hlavou.
''Ále, nechej toho.'' Přerušil ji Orix. ''Vždyť ten tvůj obr přece nebyl tak špatný.'' Ohradil se.
''Až na to, že obři obyčejně mívají dvě oči, ne pět. ''Ušklíbla se druhá dívka, Karin. ''Promiň, nemohla jsem si to odpustit.'' Zasmála se.
Její pihovatý obličej s přívětivýma oříškovýma očima rámovaly dlouhé tmavě zlaté vlasy rozčesané do dvou copů. Její oranžové šaty barvy vycházejícího slunce byly pošité pestrými korálky, stejně tak její lehké látkové mokasíny.
Ani nečekala na pobízení, když si se zavřenýma očima začala představovat, jak z květů všudypřítomných tulipánů vykukují malinké bytůstky, víly. Obraz se začal utvářet, vtom však nějaký cizí muž vběhl do zahrady. Všichni polekaně vyskočili, svíce se překotila a zlatavé třpytky se lehce snesly k zemi.
''V-viděli jste to? Tam, na náměstí…'' Pronesl zmateně a vyděšeně, vycouval ze zahrady, zakopl, ale rychle se zase zvedl a zmizel ve spleti uliček ranního města. Přátelé na sebe nechápavě pohlédli a spěšným krokem vyrazili k náměstí. Na náměstí se jednou za čas konaly slavnosti a každý druhý den trh. Dnes nebylo nic na popisu dne, přesto náměstí zaplňovaly davy lidí a další stále přicházeli. Aja s Karin a Orixem v těsném závěsu za ní se propracovávali masou lidí. Všichni obyvatelé se mačkali kolem čehosi ve středu náměstí. Dva silní muži zrovna podpírali ženu oděnou v honosných šatech z nařaseného fialového saténu, podle kterých šlo o ženu vysokého postavení, nebo alespoň velkého majetku. Kolem krku se jí ochable vinula šňůra perel. Žena nejspíš omdlela.
''Au!'' Měla jsem si vzít boty. Reptala Aja, klopýtající o kamennou dlažbu. Všichni tři se prodrali do středu dění a konečně spatřili důvod všeobecného rozruchu. Na sluncem ozářené dlažbě ležel starosta. Jeho kůže měla nepřirozený, mrtvolně šedý nádech. Ve tváři měl vyděšený výraz. Jako by jeho výkřik byl dosud slyšet ve zdech okolních domů. Z davu se ozývali zděšené výkřiky typu: Kdo to mohl udělat? Co se s ním stalo? Je mrtvý?
Na jednu otázku znal Orix odpověď a věděl, že Karin jako studentka magie ji zná taky. Starosta byl proměněn v kámen. Těžko říct, jestli se kamenné skořápce ještě ukrýval zbytek života, nebo zbyl už jen studený kámen.
Z davu vyběhl jak šipka vrchní městský čaroděj Augustus, v purpurovém rozevlátém rouchu a starém oprýskaném klobouku, který si starostlivě přidržoval na hlavě, aby za běhu nespadl. V levé ruce křečovitě svíral sukovitou a křivou dřevěnou hůl osázenou rubíny. Chvíli po něm dorazila i baculatá bylinkářka, za kterou vlála kožená brašna, jistě plná léků a rostlinných výtažků.
Jakmile kouzelník spatřil ležící postavu, viditelně zbledl. V kostnatých prstech sevřel ochranný symbol. ''Proboha.'' Zašeptal.
Odneste ho do mojí pracovny. Křikl na tři silně vypadající sedláky stojící opodál. Ti starostovo tělo poslušně popadli a se značnými potížemi ho odtáhli do vysokého domu na okraji náměstí. Když za sebou zavírali dřevěné dveře pobité železem, z kapsy kabátu oběti vypadla rudá tarotová karta. Ještě se ve vzduchu třikrát zatočila a dopadla Aje k nohám. Byl na ní vyobrazen strom v plamenech a pod ním stála úhledná řádka trpasličích run. Aja se ohlédla přes rameno a zavolala své přátele. ''Pojďte se podívat!''
Natáhla se po kartě.
''Ne!'' Vykřikla Karin. ''Zatím bychom se jí neměli dotýkat. Jsou tam temné runy. Mohou být nebezpečné.''
Aja odtáhla ruku.
Orix vytáhl z kapsy čtverec látky a použil jej jako provizorní rukavici. ''Ten nápis je napsaný zapovězenými runami.'' Oznámil zamračeně.
''Zapovězenými?'' Zeptala se Aja.
''Sněm arci mágů ze Svitoskal je před třiceti cykly zakázal, protože jsou nebezpečné.''
''Nebezpečné?'' Vyklouzlo opět Aje. Hned si připadala poněkud hloupě, že všechno neustále opakuje.
Nikomu to ale očividně nevadilo, nejspíš si toho ani nevšimli.
''Nebezpečné jsou, protože co se jimi napíše, to se velmi často taky vyplní. Tady se píše stín.'' Přečetl nahlas.
''Počkat… Proč stín a ne kámen?'' Starosta přece zkameněl.
''Hmmm… No, to netuším.'' Přiznal. ''Možná se proroctví vyplní později. Nebo je to špatně napsané.'' Ušklíbl se.
''Nebo to špatně čtu. Každopádně ji pro všechny případy vezmu s sebou.'' Opatrně kartu zabalil do látky a uschoval v kapse vesty.
''Někdo by o Těhle divných věcech měl informovat princeznu Elisu. Ona určitě bude vědět co dělat.'' Poznamenala Karin. Objala svou hrud‘ pažemi. Ochladilo se.
''Zajímalo by mě, kdo dobrovolně opustí město, zvlášť když tu teď není starosta. Kdyby tu byl, mohl by někoho vybrat.'' Zamračila se Aja.
''A co kdybychom tam vyrazili my?'' Nadhodil nejistě Orix. ''Cítím v kostech, že by to mohla být zábava.'' Uvědomil si, že používat slovo ''zábava'' v nynější smutné situaci je mírně neslušné. ''A navíc bychom se mohli zeptat na tu kartu.''
''Já jsem určitě pro!'' Přihlásila se radostně Aja. ''Každá záminka opustit tohle město je dobrá.'' Znepokojeně se ohlédla po dveřích, ve kterých před chvílí zmizel dřívější pán města.
''Co myslíš, Karin?'' Zeptal se Orix.
Zlatovlasá dívka se zamračila. ''Já nevím, opravdu. Myslím, že je tady spousta jiných co by to udělali líp. A nebude hlavní kouzelník Augustus naštvaný? Nyní přece padá odpovědnost za Deiron na něj.'' Nakrčila čelo.
''Nemyslím si, že by mu to mělo vadit. Jsme svobodní, nic nás tu nedrží. Můžeme město kdykoli klidně opustit.'' Přesvědčovala Aja.
''No, já vás samozřejmě neopustím, ale moc se mi to nelíbí.'' Upozornila Karin. ''A kdy bychom vlastně odjeli?''
''Třeba hned zítra?'' Navrhl Orix. ''To totiž bude trh, mohli bychom dokoupit potřebné vybavení a vyrazit.'' Pokrčil rameny.

''Karin, no tak... Trocha úsměvu a nadšení tě nezabije! Usmála se Aja a dloubla ji do ramene. Pokud ne pro nás, udělej to pro děti bez domova a rozkošná štěňátka!'' Pronesla lehce škádlivým tonem.

Světlovlasý chlapec vyprskl smíchy. Karin zvedla oči v sloup a odkráčela k jejich společnému domovu.

''Jdu se sbalit!'' Zavolala za nimi. Na rtech jí hrál veselý úsměv a liščí oči zářily.