6

Kapitola 6 - Aja

Aja již prošla snad celé tržiště, a stále nemohla najít stánek který potřebovala. Bylo tu všechno: miniaturní sloni velikosti myši, dvojhlaví papoušci, kouzelné lyry, které hrály samy, nápoje z netopýří krve a zázvoru,... Ale něco tak obyčejného jako lano tu prostě nebylo k sehnání.

Odněkud za jejími zády zaslechla mužský hlas volající její jméno. Zmateně se rozhlédla a hledala zdroj hluku. Zpovzdálí stánku se zbraněmi na ni mával Kulhavý Jack.

Tento postarší muž s řídnoucími šedými vlasy a krátkým plnovousem byl přívětivý výrobce zbroje a zbraní. Kdysi dávno si při pádu z koně poranil nohu a od té doby kulhá. On sám však tvrdí, že v mládí byl neuvěřitelně spanilý, odvážný a silný a účastnil se všemožných i nemožných výprav. Podle jeho verze si nohu zranil při souboji s temným drakem.

Tahle část se samozřejmě velmi nelíbila místnímu kultu kněží dračí matky, kteří Jacka ke smrti nenáviděli. Věřili, že draci jsou potomci bohů.

Mezi obyčejnými lidmi byl považován za bláznivého snílka, kterého ale měli všichni rádi.

Aja k němu popošla. ''Ahoj Jacku!''

''Ajo, pojd' se podívat! Mám tady novou várku. Perfektní vyvážení a ostrost.'' Z dřevěného stolu smetl špínu a strhl zelenou látku. Odhalil deset krásných stříbrných dýk. Na jílcích byl vytepán detailní drak a úponky Břečťanu. Čepele byly klikaté a na ranním slunci se krásně třpytily.

''No teda... Ty jsou nádherné! Jak dlouho jsi je vyráběl?''

''No, zabralo to víc času než jsem doufal.'' Ušklíbl se. ''Asi už stárnu.''

''Ale prosím tě! Ty? Náš věčný mladík?''

Zachechtal se. ''Jednou to přijít muselo.''

''Kolik stojí?'' Zeptala se se zájmem.

''Jedna za sedm duběnek. Pro tebe za pět.'' Usmál se.

''U tebe je radost nakupovat.'' Zasmála se. ''Vezmu si tři. Pro Karin a Orixe.''

Kulhavý Jack vybral tři podle jeho názoru nejkvalitnější kusy a pečlivě je zabalil do čtverce kůže. ''Slyšel jsem, že chceš opustit Deiron.'' Poznamenal posmutněle.

''To je pravda. Chceme dát vědět královně o ztrátě starosty. Možná nám určí nového.''

''Ach... Hned bych jel s vámi. Ale ta moje noha... No, není to dobré.'' Povzdechl si. ''A kdo s tebou pojede?''

''No... Přece Orix... A Karin.'' Pokrčila rameny jakoby se jednalo o samozřejmost.

''Měli byste poprosit některého ze strážných, aby vás doprovázel. Mimo město je poslední dobou nebezpečno.''

''Uvnitř města je přece taky nebezpečno, nemyslíš?'' Měla na mysli starostu. Toho pevné kamenné zdi Deironu neochránily.

''Navíc mám ochránce.'' Poznamenala tajemně a poklepala na koženou tašku. ''Víš jak máme pronajatý dům, že?''

Pokýval hlavou.

''Tak jsem si z něj vypůjčila základní kámen.'' Vytáhla z tašky zašlou cihlu. ''To znamená, že teoreticky s sebou stále nosím náš dům. A to znamená, že je tu i naše Jakku.''

''A to jako funguje?'' Nakrčil obočí.

''Já myslím že ano.''

''Tak kde ji máš, tu svoji lišku?''

''Já... Ona je zatím schovaná v kameni. Myslím.'' Zamračila se. Najednou začala pochybovat o svém rozhodnutí. Co když Lišku krádeží kamene zničila? Před tímto rozhovorem byla přesvědčená že dělá správnou věc.

Ještě jednou si prohlédla cihlu. Na několika místech slabě světélkovala, což ji ujistilo, že domovní duch je naživu. Možná stydlivý a vyděšený, to teď' ale bylo vedlejší.

''Takže tě nepřemluvím abyste si sebou vzali vojáka, že?''

''Ne.'' Usmála se lehce. ''Ale neboj se, já budu opatrná.''

''Tak jo, děvče. Hlavně na sebe dávej pozor. ''

''Budu.'' Slíbila. Něco ji napadlo. ''Nevíš kde bych koupila lano?''

''Hmm, jasně, tamhle úplně vzadu.'' Ukázal rukou směr.

''Děkuju.'' Rozloučila se a pokračovala v chůzi.

Jack jí poradil správně. Na pultu snad úplně posledního stánku zahlédla lano, nůžky, nože a dokonce... Dokonce i svíce! Zavískla v duchu radostí. Ne ty navoněné levandulí, ale ty staré, dobré, bílé svíce.

Jakmile ji prodavač uvítal slovy, ''Jestli nemáš peníze, tak sem ani nechod''', její nadšení opadlo.

''Já mám peníze.'' Zamračila se.

Prodavači se lačně blýsklo v očích.

''A co bys sis chtěla koupit, holčičko?''

Ten člověk s velkým břichem a plešatou hlavou jí byl odporný. Nebylo to kvůli nechutně špinavé košili, prasečím očkám ani žlutým zubům. Bylo to kvůli falši v jeho hlase.

''Potřebuji čtyři svíce, delší lano... A tam ten kus drátu. A neříkejte mi holčičko.''

Nakrčil nos. ''Dobře.'' Začal věci skládat na stolek.

Zkoumavě si ji prohlížel. ''Bude to... sedm duběnek.''

''Cože!? Kolik?'' Zeptala se nevěřícně.

''Sedm duběnek. Slečno, měla byste si vyšetřit uši.''

Jeho urážlivou poznámku ignorovala. ''Pane, chci jen lano, několik svící a drát! Jak to může stát sedm duběnek? Zrovna jsem koupila tři prvotřídní dýky a stály mě pouze pět.''

''Já mám velkou rodinu, musím se nějak živit. Navíc mé výrobky jsou ty nejkvalitnější. Tak chcete ty věci, nebo ne? Jestli ne, tak běžte pryč.''

''Oh. No jistě že půjdu pryč, nakoupím někde jinde.''

''Nerad vám to říkám, ale jinde tohle zboží nemají.'' Ušklíbl se.

''Tak dobře. Vyhrál jste.'' Sevřela rty. ''Ty věci potřebuju.'' Neochotně mu podala sedm duhově opalizujících mincí .

Prodavač si je pozorně prohlížel proti světlu, aby prověřil její pravost. Poté se otočil a mince bezpečně uložil do již z poloviny zaplněné truhličky.

Tak on že nemá dost peněz pro rodinu, jo? Pomyslela si Aja. Své věci zamyšleně schovala do tašky. Její pozornost upoutal kolík, která podpíral nejspíš zlomenou nohu stánku. Možná... Ne, to by neměla.

Když však ke stánku přistoupila malá holčička v potrhaných šatech a poprosila ho o několik drobných... A on ji s koštětem v ruce odehnal pryč... Rozhodla se.

Od opasku odepla dýku, sehla se a hbitě s ní vypáčila dřevěný klín, který, jak doufala, držel celý stánek pohromadě.

Rychle odběhla pryč. Ještě se ohlédla a spatřila, jak se obtloustlý muž opřel o stůl. 

V příštím okamžiku již ležel na zemi stejně jako jeho zboží a marně se snažil postavit na nohy. Zlatá truhlička očividně spadla taky a její vzácný obsah se nyní sypal na dlažbu. Lidé se smáli a snažili se ukořistit kousek pokladu i pro sebe. Aja byla Šťastná když zahlédla tu chudou holčičku, jak si odnáší plnou náruč duhových mincí pryč.