5

Kapitola 5 - Karin

Karin okamžitě upoutala výrazná vůně rybízové marmelády linoucí se ze stánku se sladkým pečivem.

S obdivem si prohlížela křehké rohlíčky plněné mákem, makronky z medun'kového těsta, Všemožné druhy dortíků pokryté jemným popraškem cukru.

Po chvíli váhání se rozhodla koupit tři drobné koláčky s tvarohovou náplní. Mohou si je dát jako zákusek.

Baculatý prodavač se zatvářil docela ublíženě, se si nekoupila víc z jeho prvotřídního zboží. Přijal stříbrnou minci, zkoumavě si ji prohlížel a poté ji zasunul kamsi do kapsy bílé zástěry.

Drahé kovy ani kameny neměly v Phyebwě žádnou velkou cenu, jelikož je bylo možné najít téměř všude.

Karin zanedlouho objevila další stánek, ale tentokrát se slaným pečivem. Na šn'ůrách zde visely preclíky se sezamovým semínkem či kmínem, v koších ležely obrovské bochníky chleba. Ošatky přetékaly čerstvými rohlíky právě vytaženými z pece.

Prodavačka byla stejně plnoštíhlá jako trhovec se sladkostmi. Žena také měla stejnou zástěru, zaprášenou od mouky, a stejně plavé vlasy stočené do drdolu.

Byla velmi spontánní a prozradila jí, že je manželka onoho prodavače. On je specialistou na sladké a ona na slané.

Karin u této veselé ženy nakoupila několik rohlíků, jeden chléb obřích rozměrů a nakonec i pytlík mouky. Poté, co se jí úspěšně podařilo nacpat bochník do batohu, se rozběhla ke své další zastávce, stánku se zeleninou a ovocem. Zde koupila brambory které se daly snadno upéct v popelu z ohniště, půl tuctu drobných růžových jablíček, několik mrkví a cibuli.

V dálce spatřila stánek s uzeninami. Rázně k němu zamířila.

Nevšimla si však bedýnky, která jí stála v cestě a zakopla o ni. Dopadla tvrdě na kamennou dlažbu.

Kolem ní se kutálely jakési drobné předměty. Po lepším prozkoumání si uvědomila že se jedná o drahé kameny a polodrahokamy, smíchané i s obyčejnými, ale krásnými oblázky z moře. Některé se třpytily, jiné slabě zářily. Další nedělaly nic, jen se bezhlavě řítily pryč.

Karin je začala sbírat a vracet na své místo. Zastínila ji postava statné prodavačky. Žena ve středních letech, oblečená do zářivě žlutých šatů s motivem slunečnic.

''Já... Já se moc omlouvám.'' Vykoktala horečně. ''Já tu bednu neviděla.''

Žena si přiklekla a pomáhala jí sbírat kamínky.

''Ach to byla moje chyba, nic se neděje. Spíš se bojím jestli se ti něco nestalo. Ten zatracený eghtia vůbec nevrací věci na svoje místo.'' Švihla pohledem na zelenou bytost velikosti psa, celou poskládanou z mechu a větviček. Na rohaté hlavě zářily ametystové oči.

Prodavačka zachytila její zvídavý pohled. Eghtia je nižší lesní duch. Minulý cyklus, při úpln'ku tří měsíců se mi podařilo ho vyvolat. Usmála se pyšně. Akorát jsem musela obětovat dva své nejkvalitnější ametysty.

''A on vás poslouchá?'' Žasla Karin.

''Na slovo.'' Prohlásila. ''Ale velký duch země mne varoval, že občas se může osamostatnit. Proto jsem si vybrala lesního, ten je neškodný. Ohnivý by mohl být agresivní.

''A nechceš si koupit kamínek?'' Narovnala se. Zalovila v azurové míse. ''Pro štěstí? Jantar. Pro lásku? Růženín. Pro magii? Například safír.''

''No, neměla bych...''

''Jsou levné a pěkné!''

Karin se zasmála. ''Tak dobře. Ten duhový je krásný.''

''Opál. Pouze za pět měd'áků. Čím déle ho budeš nosit, tím bude jasnější, barevnější a krásnější.''

''Opravdu?'' Zeptala se Karin a vložila jí do dlaně mince.

Žena pokývala hlavou.

''Jodusi! Tady máš práci.'' Zavolala na ducha a hodila po něm opál.

Jodus vydal jakýsi chrčivý zvuk a kámen zachytil do dřevěné dlaně.

''Náhrdelník, náramek, nebo náušnice?'' Zeptala se prodavačka.

Karin byla zaskočená. ''Ehm... Náramek?''

Lesní duch do kamene drápy provrtal dva otvory, těmi protáhl stříbrný řetízek a připevnil několik spirálovitých ornamentů.

Rozhrnul kořeny ve své hrudi a vytáhl zlatou rolničku, kterou náramek přizdobil.

Popošel ke Karin a upřel na ni fialové oči. Do ruky jí vtiskl hotový výrobek.

Jemně s ním otáčela a prohlížela si vkusné detaily. ''Nevím co na to říct, je to nádherné! Nečekala jsem že mi vyrobíte šperk. A za tu cenu...'' Zavrtěla hlavou. ''Je to naprosto úžasné.''

''Ah, peníze nejsou to nejdůležitější. Je pravda, že tyto kamínky příliš nevynášejí, ale doma mám i nádherné a velké, profesionálně vybroušené drahokamy. Jeden takový mi vynese jeden celý cyklus života v blahobytu.'' Usmála se.

''Tak moc děkuju.'' Oplatila úsměv.

Prodavačka jí zamávala na rozloučenou.

Karin si navlékla náramek na ruku. Rytmické zvonění rolničky bylo uklidňující.

Periferně zahlédla na zemi jakýsi záblesk. Zastavila se a ze spáry mezi dlaždicemi vytáhla fialovo bílý kamínek, stejný jako Jodusovy oči.

Zaběhla zpět ke stánku s drahokamy. ''Uh, tenhle ještě ležel na zemi.''

Žena si kámen prohlédla. ''Ametyst. '' Přejela po povrchu nehtem. ''Ale prasklý.''

''Nechej si ho.'' Vrátila jí kámen. ''Ametyst je kámen přátelství. A taky dokáže odhalit přítomnost jedů.''

''Opravdu ho nechcete? Ujistila se. Tak ještě jednou moc děkuji.''

''To nestojí za řeč, kdo by si koupil šperk s prasklým kamenem?'' Ušklíbla se.

Poslední Karininou zastávkou byl obchod s masnými výrobky. Tady koupila kus uzené šunky. Její taška pěkně ztěžkla. Později se jídlo bude muset rozdělit do všech tří zavazadel.

Karin trochu mrzelo že nemohla koupit víc ovoce a zeleniny, ale určitě by ji již neunesli. Navíc cesty občas lemovaly nějaké ty staré jabloně či hrušně a na polích rostly brambory.