Aja se probudila
jako první. Zírala na oblohu. Nebo to nebyla obloha? Každopádně
to bylo bílé. Otočila se na bok. Zase bílá. A na druhý... Opět
bílá.
Celou krajinu
zahalila mlha. Viděla Karin, viděla Orixe, i když nejasně a
rozmazaně. A viděla tři olše. Dál už bylo všechno zastřené
matným oparem. Vrávoravě se postavila. Jednou nohou šlápla do
ohniště. Zuhelnatělé dřevo zapraskalo. Ohen' musel přes noc
uhasnout. Nedalo se určit kolik je hodin, jelikož slunce nebylo
nikde vidět.
Zběžným
pohledem se jí nepodařilo nalézt koně. Doufala že se v mlze
nerozplynuli. Netušila co se stane při střetu mlhy a mlžných
oří.
Zatřásla s Karin.
''Co se děje?''
Zeptala se rozespale a zamrkala.
''Je ráno...
Myslím.'' Zamračila se. Každopádně důležitější a taky horší
je, že všude okolo je mlha a koně nám asi utekli.''
''Oni utekli? Jak
se to mohlo stát? Neříkal náhodou Orix něco o tom že neopustí
svého pána?''
Vzbudily chlapce.
''Určitě
neutekli... Někde tu budou.'' Zívl. ''Krocussi!!'' Zavolal do
krajiny.
Karin se na něj
nevěřícně podívala. ''Orixi!? Ty jsi mu dal jméno?''
Přikývl.
''Orixi. Za
několik dnů se rozteče jako led. Jakmile něco pojmenuješ,
daruješ mu tím život.''
''To já vím...''
''A proč to
děláš? Víš přece, jak to bude těžké až pak odejde.''
Orix si ji nechápavě prohlížel a v jeho tmavě modrých očích se zračil zmatek. ''Mě nenapadlo že
dělám něco špatného... Přece jsem na něj nemohl volat jenom...
koni.''
''Ale on umře!''
''Když už má
umřít, tak at' umře jako živá myslící bytost, s duší a
jménem.'' Prohlásil Orix odhodlaně.
Karin si
povzdechla. ''Nikdy nikomu nedovolíš, aby ti pomohl.'' Upravila si
vlasy.
Chlapec mlčel.
''Ajo, mohla
bys...? Víš že to neumím.'' Obrátil se Orix na druhou dívku.
''Jasně.'' Ostře
hvízdla. Zdálo se, že se mlha na okamžik zavlnila a zesvětlala.
Po chvíli se ozvalo zařehtání, mlha se protrhla a na planinu
přiklusali tři mlžní hřebci.
Přátelé sbalili
nádobí a deky, batohy si přehodili přes ramena a vyhoupli se na
kon'ské hřbety.
Karin vypadala
bezradně. Otáčela se svým ořem a sledovala krajinu, nebo spíš
jen intuitivně hledala místa, kde se měla nacházet. ''Není vidět
Strom.'' Konstatovala. Na čele se jí utvořila kolmá vráska. ''Co
budeme dělat?''
''Pamatuji se, že
někde támhle jsme sešli z cesty. Orix ukázal kamsi do bílého
neurčita. Nebo to bylo na opačné straně...?'' Zamračil se.
''Orixi, podej mi
prosím Lišku.'' Poprosila Aja.
Chlapec zašmátral
v batohu a opatrně jí hodil kámen. Usměrnoval jeho rychlost a
dráhu poryvem větru.
''Dík.'' Bez problémů
jej chytila do dlaní a zamyšleně si jej prohlížela. Zdálo se,
že zářil jasněji, než kdy dřív. Poklepala na něj nehty.
''Liško! Vzbud' se!''
Liška byla
očividně stále naštvaná. A inu... Nebylo se čemu divit.
Kámen se
rozsvítil a jakoby ho porostly modré chloupky. Ty se natahovaly po
černovlasé dívce.
''Co to..?!''
Zamumlala.
Energie pulzovala.
Buch... buch. Znělo to jako samotné srdce lišky. A pak přišlo
jedno velké,
vlastně obrovské
BUCH. A vzduchem se nesl pach spáleniny.
''Ajo!'' Vykřikli
zárověn' Karin s Orixem.
Dívka byla v
pořádku, nebo alespon' bez vážnějších zranění. Obličej i
ruce měla zašpiněné od nánosu popela a z oblečení se jí
doutnalo. Ten dým... Orix si ho pořádně prohlížel... A opravdu,
ty cáry kouře vskutku připomínaly rozdivočelé lišky, které se
proháněly vzduchem a pozvolna mizely.
Vyděsil se. Napůl
kvůli Aje a napůl kvůli liščímu duchovi. Co když byl mrtvý?
Aja vykašlala
obláček dýmu a snažila se z pusy dostat odpornou chut' popela.
''Zatroleně! Co
to bylo?!!'' Zaskuhrala a vystrašeně upustila kámen. Ten s duněním
dopadl na zem a začal se rychle kutálet pryč. Dolů ze svahu. On
tu byl předtím svah?
''Zlá Liška!''
Chtěla Aja pokárat ducha, ale ten byl tatam i s kamenem. Na takový
hranatý kus žuly se kutálel nějak moc rychle.
Karin hbitě
seskočila z koně a utíkala pro něj. Zdálo se, že mlha ještě
více zhoustla. Karin si toho všimla a měla z toho trochu obavy.
Neměla ráda mlhu. Občas se objevovala i v ulicích Deironu.
Jednou... Jednou, když byla taky takto špatná viditelnost, a ona
pospíchala domů z lekcí u čaroděje Malora, přepadla ji tlupa
hromotluků, prostě takových těch starších, větších a
silnějších dětí. Bily ji. Chtěli ji okrást. Smáli se.
Netušila proč. Nikdy to... Nepochopila.
Aja s Orixem jí
šli naproti. A zachránili ji. Měla štěstí že má takové
přátele. Měla je moc ráda.
Zato mlhu... Ne, z
té měla strach.
Kvůli svým
spomínkám přehlédla olšový kořen, který se zvedal ze země.
Zvrtla si kotník a svalila se k zemi. Liščí kámen ležel před
ní. Vypadal v pořádku. Nebyl nikde naštípnutý a stále modře
svítil, i když ne tak jasně jak před pár minutami.
Karin se na něj
zle podívala. Liščí duch ublížil její kamarádce. Nejraději
by ho tu nechala ležet. Chvíli o tom přemýšlela, ale nápad
zavrhla. Bylo by to kruté. Stačilo doufat, že se Liška přeci jen
umoudří. Protože pokud ne, budou ji stejně muset někde pohodit.
Vláčet s sebou cihlu pro nic za nic se jí opravdu nechtělo.
Vyškrábala se
zpět za svými přáteli. Poté podala kámen Orixovi a se značnou
námahou se vyhoupla na koně. Byla vyčerpaná. ''To nám ten den
hezky začíná.'' Zamumlala. Bylo teprve ráno, a ona se cítila tak
unavená. Neměla už sílu se s nikým hádat, diskutovat... Ani
sílu přemýšlet. Prostě nechala Aju, at' rozpočítadlem vybere
cestu.
''Stromy, nebe,
peklo, zem
kudy vede cesta
ven?
Skz vodu, mraky,
mlhu, hory
mraveniště, myší
nory
najdu-li já cestu
ven,
Splní se mi
dětský... sen!''
''Takže tam!''
Ukázala směr po své pravici. Usmála se a poplácala Karin po
zádech. Neboj se bude to dobré. Většinou mám štěstí, takže
myslím že jsem vybrala správný směr. Jinak se objevíme zpět v
Deironu.'' Uchechtla se.
''O to se nebojím,
Ajo. Vůbec ne.''
''Tak co se
děje?'' Zeptala se konejšivě.
''Znáš mě.''
Pokusila se usmát a dopadlo to žalostně. ''Víš jak nesnáším
když... Prostě mi přijde že se to všechno kazí. Nic není tak,
jak jsme si to naplánovali.''
''To nebude nikdy.
A možná že je to dobře, nemyslíš?''
No... Zamyslela se
Karin. ''Ne, nemyslím.''
Aja se zasmála.
Připojil se k nim
Orix. ''Tady je nějak veselo. O čem se bavíme?''
''Ále, Karin nemá
ráda neočekávané.''
''To já taky
ne.'' Usmál se. Ale zamysli se Karin. Bylo naplánované to, že
jsme všichni přišli o rodiče a dostali se do sirotčince ve
stejnou chvíli? Možná. Bylo naplánované,
že nám přidělili pokoje hned vedle sebe? Asi ano.'' Připustil. ''Ale to, že jste
mi takhle přirostly k srdci určitě naplánované nebylo!''
''Orixi to je
tak...'' Začala Aja.
''Duchaplné?''
Zkusil to Orix.
''Spíš jsem
myslela nesmyslné. Ale i tak to můžeš říct.'' Zašklebila se.
''Jo Orixi, ani
jedna věc v tom co jsi řekl nedávala smysl.'' Přidala se Karin.
Zbytek odpoledne se hádali, ale ne tak, jak se přou cizí lidé, ale hádali se jako přátelé. A díky tomu se jim podařilo zapomenout na únavu i děsivou mlhu, jejíž úponky se k nim zlověstně natahovaly.
