11

Kapitola 11 - Sirotci a tuláci

Přátelé již opustili Deiron.

Nebyla to žádná velká věda, stačilo prostě přelézt nízkou zídku a vyhnout se opilému veliteli stráží. Tato chatrná obrana by příliš útočníků nezastavila, tedy pokud by nebyli velikosti veverky.

Při pohledu zvenčí vypadalo město ještě víc nepřátelské a ponuré. V zamřížovaných oknech se odrážela okolní šed' a drobné vížky mnohých vil a kostelů drasticky drásaly těžká bouřková mračna.

Ze střechy katedrály svatého Horátia se vzneslo obrovské hejno opelichaných holubů. Ozval se jakýsi syčivý zvuk, jako když kyselina leptá kov.

Byl tichý a kdyby Karininu pozornost předtím neupoutali holubi, nejspíš by jej ani nezaznamenala. Přejížděla očima z jedné střechy na druhou. Slyšela to opravdu? Nebo si to jen namlouvá? Zkrabatila čelo.

Pak to ale opravdu spatřila. Pomalu se to odlepilo od střešního štítu a rozevřelo mnohobarevná blanitá křídla. Až podezřele připomínala strukturu oken katedrály. Zbytek těla byl šedivý jako kámen a připomínal mohutného ještěra.

''Orixi? Ajo! Vidíte to?'' Zašeptala. ''Je to to co si myslím?''

''A co si myslíš?'' Špitla zaraženě Aja.

''Že tohle... Tahle bytost... Zabila starostu.''

''To nebude ono, Karin.'' Orix mžoural na toho podivného tvora. Myslím že tohle je jen chrlič. Vlastně jsem si tím jistý. Viděl jsem kresby v jednom spisu, jsou to vzácná a hodně neobvyklá stvoření. Maskují se jako domy na kterých žijí. Jsou... Fascinující, opravdu.'' Pokýval hlavou. ''Ale ne nebezpeční.''

Karin vypadala, že ji Orixova slova úplně nepřesvědčila. ''Jak je možné, že jsme si jej dřív nevšimli? Vždyť' je obrovský.'' Namítla. ''Navíc... Napadlo mě že když se ta bytost maskuje jako zdivo, je tu souvislost se zkameněním našeho starosty...''

''To zní sice logicky, ale...''

''Ale?'' Přerušila ho.

''Karin! Poslouchej mě. Chrliči nemají žádnou kouzelnou moc.'' Zdůraznil slovo ''žádnou''.

Já to vidím takhle. Mohl to udělat jen bazilišek, horský obr, nebo čaroděj zběhlý v magii proměn. Přítomnost baziliška tady ve městě by byla krajně podivná, protože žijí v poušti. Navíc jsou velmi plaší.'' Promnul si oči. Vstávali brzo a on stejně většinu noci strávil přemýšlením a sněním o cestě, jenž je čeká.

''Obr to nebyl určitě.'' Ušklíbl se.

Aja se pousmála. ''To asi ne.''

''Takže nám zbývá čaroděj.'' Konstatovala Karin.

''No, ale takových jsou stovky. Taky to vůbec nemusí být lidský kouzelník.''

''Myslím, že nad vším moc přemýšlíte. Královna to vyřeší. Proč všechno dělat složitější?'' Pokrčila Aja rameny.

''Ale nás to baví!'' Orix s Karin se zasmáli.

''Nooo...'' Aja pozvedla obočí. ''Nevadí. Mám vás ráda i přes vaše úchylky. A že jich není zrovna málo.''

Všichni se smáli. Dobrou náladu jim nezkazil vzrůstající chlad, ledový vítr ani bojový pokřik chrliče lovícího ptáky.

Orix si ze zad sundal batoh a mezi sáčky s bylinkami a čajem našel ten s mlžným prachem.

Aja to zpozorovala a odtáhla ho kousek stranou. ''Orixi já nevěděla že máme mlžný prach.'' Pronesla polohlasně. Z nějakého důvodu zněla znepokojeně.

Taky že jsme neměli. ''Ráno jsem ho ale viděl na trhu a...''

''Ach...'' Zaúpěla Aja. Promnula si spánky.

''Co se děje?''

Dívka rozevřela svou tašku a ukázala mu její obsah. Kámen, snad dlažební kostka. Byla zářivá a stříbro modrá, obdélníkového tvaru. Sálaly z něj nitky magie a zoufale se natahovaly k Orixovi.

Zamrkal a nakrčil čelo. ''Je to... Je to opravdu...?''

''Ano. Je to Liška.'' Sklopila oči. Tedy alespoň' doufám... Já... Vzala jsem základní kámen. Chtěla jsem aby zůstala s námi. Teoreticky je to náš duch, i když dům nám nepatří. Není... Není to krádež v pravém slova smyslu. Nechala jsem mu tam několik duběnek...

''Ajo.'' Stiskl jí ruku. ''Přede mnou se nemusíš ospravedlňovat. Je skvělé že tu bude s námi... Jen... Je v pořádku? Zdá se mi nějaká... ''Nakrčil čelo.''

Aja si začala nervozně kroutit pramínek tmavých vlasů. ''Taky se mi moc nelíbí. Takhle zalezlá je už od rána a když jsem se ni zkusila napojit, odstrčila mě!''

''Tak to je v pořádku.'' Ušklíbl se Orix. ''Jen je uražená.''

Aja zvedla obočí. ''Myslíš?''

Pokýval hlavou. ''A půjč mi ji, dám si ji do batohu. Přece nebudeš nosit cihlu.''

''Ale ano, budu!''

''Ne, to teda rozhodně nebudeš.'' Popadl cihlu. ''Musím to říct Karin. Nevím jestli se jí to bude líbit.''

Karin skutečnost, že Aja ze zdi jejich pronajatého domu vydolovala základní kámen i s rodinným duchem přijala překvapivě dobře. Nějakou chvíli si Orixe smutně prohlížela, poté jednoduše mávla rukou a šla se na chvíli projít.

Když se vrátila, přivítala je slovy: ''Tak jdeme?''

Zdála se být naprosto v pořádku. Uklidnila se, přesto se před ní Aja v následujících hodinách bála zmiňovat o lišce.

''Dobře, vyrážíme!'' Zahlásil Orix. Přivřel oči, snad kvůli síle kouzla nebo závanu silného větru. V ruce svíral sáček mlžného prachu. Obrátil ho. Jeho třpytivý obsah se pomalu snášel k zemi a tam ho vánek opět zvedal do výšin. Modré víry a proudy se kroutily kolem Orixova těla a pomalu se rozdělily se na tři skupiny. Prach se spojoval do nejasných obrazců. A za několik málo okamžiků už tři sněhobílí koníci dupaly kopyty v suché trávě. Jeden z nich, prostřední, zaržál a přešel k Orixovi. Druhý si vybral Aju a poslední nervozně doklusal ke Karin. Povzbudivě se na svého oře usmála a pohladila ho po tváři.

Mlžní koně byly ty nejmajestátnější a nejkrásnější bytosti, které byly v Deironu k vidění. Dlouhá světlá hříva divoce povlávající ve větru a smutné modré oči. Neuvěřitelná výdrž a síla, rychlost. Bohužel... Nežili příliš dlouho. Bylo to kouzlo, které je přivedlo k životu, a kouzla vždy něco stojí. Po nějaké době, až se magie prachu vyčerpá, tyto nádherná zvířata zmizí. Rozplynou se.

Orix občas slýchával pověsti o zemi za mořem, kde je země pokrytá vrstvou mlžného prachu, vzduch je tvořen magií a tak zde koně neumírají. Severní vichry je sice časem rozfoukají, ale prý se zanedlouho opět zrodí z mlhy a země.

Samozřejmě nikdo tu zem neviděl a nikdo na té zemi nikdy nebyl. Kdo by věřil takovým historkám? Snad jedině on.

Postupně nasedli na své mlžné oře a snažili se zorientovat v krajině. ''Kterým směrem?'' Zeptala se Karin a clonila si přitom výhled rukou.

Aja ukázala do míst, kde rostl Strom, Malé světlo. I z takovéto dálky byl poměrně dobře viditelný, velký jako jedna z vyšších hor. Nepotřebovali se sice dostat přímo ke Stromu, ale zámek princezny by se měl nacházet kdesi v jeho okolí. Kartografie Phyebwy nebyla příliš rozvinutá, alespoň' pokud se jednalo o Deiron. Tohle město vlastně nebylo ničím zajímavé, jediný důvod proč před stovkami cyklů zbohatlo a začalo se zviditelňovat, byl, že se v něm narodila jedna z Patronů, Mineanna Moudrá. Povídalo se, že to byla jedna z nejchytřejších lidí, kteří kdy žili. Nejen že znala jménem každou rostlinu,živočicha, nerost, ale dokázala vypočítat velikost měsíců a slunce, znala počet hvězd na obloze a jejich působení na zem pod nimi. Sestrojila mnoho podivných vynálezů, které po její smrti nikdo nedokázal zprovoznit. A ty zmizely v hlubinách času. Mimo jiné byla patronkou sirotků a tuláků.

Možná že právě ona teď vede jejich kroky. Protože oni byli jak sirotci, tak tuláci.